Ohledně letoviska Sarandy jsem neměla žádná velká očekávání, zvolili jsme ho pro letošní dovolenou coby dobrý výchozí bod pro výlety do okolí. A jak to tak bývá, zažila jsem tu jednu z nejkrásnějších dovolených vůbec. V polovině října je v Sarandě léto s příjemnými 25 stupni. Místní obyvatelé již ale nosí dlouhé košile, svetry, ba i bundy, zahlédla jsem i ženu na motorce v zimní bundě s kožíškem. Na některých plážích jsou ještě slunečníky, lehátka již jen výjimečně. Ono také pro koho, když místní již oblékají zimní šatník a po našem příjezdu se zde rapidně zvýšil počet turistů na čtyři (trošku přeháním, ale opravdu jen trošku).
Sranda v Sarandě začala po našem příjezdu. Měli jsme doporučené dva hotely. Hotel Mucobega na západním konci Sarandy s přilehlou pláží v zátoce vypadal pěkně, ale odradilo nás okolí, kde byl k vidění jen hřbitov a další rozestavěné hotely. Druhý tip, hotel Barracuda, byl již po sezóně zavřený. Nevadí, je tu jeden hotel vedle druhého, vybereme si další. A jeden vedle druhého zavřený. Končíme v místním íčku (to je ještě otevřené, uf). Dávají tip na tři hotely. Andon Lapa je zavřený. Jsme jak mimozemšťané. Copak nikdo nejezdí v říjnu do Sarandy? A pak jsme ho objevili, menší rodinný hotel Apollón. Bude otevřený do listopadu, tedy pokud budou mít hosty. Vládne oboustranná spokojenost, že jsme se našli. Máme krásný pokoj s výhledem na moře a ostrov Korfu. Pláž je při západu slunce naše, výborně tu vaří a jejich rakije je prý luxusní.
První den trávíme průzkumem pobřeží Sarandy. Vydáváme se od hotelu Apollón po plážích směrem k hlavnímu přístavu a potom dále podél moře až k hotelu Grand. Je tu dost prázdno, u moře více místních rybářů nežli opalujících se turistů. Zmrzlina už se téměř nedá sehnat. Klasická letní atmosféra pláží je zkrátka pryč, procházka se zastávkou na pizzu je ale úžasná. Děti se mohou divoce rozeběhnout a užít si vrhání kamínků do moře, vyplaší leda tak pár racků.
V dalších dnech objevujeme okolí Sarandy. Vyrážíme na dva kopce nad Sarandou. Na prvním stojí zbytky monastýru 40 svatých, na druhém hrad Lekuresi, ve kterém je stylová restaurace. Z obou míst jsou krásné výhledy na Sarandu, ostrov Korfu, Butrintské jezero, Finiq a průsmyk Muzine.
Nádherný je výlet do vesničky Finiq, respektive na kopec nad touto vesničkou se zbytky starověkého městečka Foinike. Většina areálu je pěkně upravená včetně cestiček a informačních tabulí. Pokladna už byla v polovině října zavřená. Nádherné je divadlo z pol. 3. století př. n. l. Opevnění na východní straně kopce je doslova ohromující. Jedinečnost areálu je i v kruhovém výhledu do kraje, krásně vidíme místa, která jsme již dříve navštívili. Kopec je také poset značným množstvím bunkrů z komunistické éry, ty na východní straně propojené chodbami je možné projít a prohlédnout i zevnitř. Na kopci jsme strávili dvě hodiny, potkali jsme se tu jen s jednou další rodinou.
Abych ale nepopisovala jen krásy přírodní či historické, přidávám na závěr dnešního blogu také jednu lidskou, kterou jsem zažila v této převážně muslimské a veskrze velmi chudé zemi. Opalujeme se na pláži před hotelem. Kluci sice občas do vody vlezou, mně už se do té ledovky nechce, tak se vyhřívám na lehátku a pozoruji stařičkého rybáře ve svetru, kterak se od rána pokouší ulovit nějakou rybku. Chytá jen malé, vlasec drží jen tak v ruce, ale nic nechytí. Vtom přichází na naši pláž další dvě osoby, děda s malým chlapcem. Vypadají tak běžně, chudě. Děda má v levé ruce cigaretu, pravou drží chlapečka. Kluk si nese svačinku - granátové jablko. Děda se rozhlíží po pláži, půjde za rybářem, ale vidí i nás, pozdravíme se. Odvracím pohled zpátky k moři, když mi někdo klepe na rameno. Děda rozpůlil granátové jablko, svému vnoučkovi nechal půlku, tu druhou dává mně pro naše děti. Zamával a odešel. Chvíli poseděli u dědy rybáře, potom pokračovali ruku v ruce dál podél pobřeží. Vylupuji klukům granátky, které jako by se mi v dlani měnily v ty české, třebenické.
Žádné komentáře:
Okomentovat