Mys Kepi i Rodonit

Severně od města Drač vyčnívá do moře kousek pevniny připomínající roh, který nás dnes zlákal k návštěvě. Po předchozích víkendech jsme hledali nějaké zajímavé místo poblíž Tirany, kde by si děti mohli užít moře, a které by zároveň nabízelo i jiná lákadla než obří pláže se slunečníky. Z Tirany je to k moři nejblíže na pláže v bezprostředním okolí města Drač, ale ty jsou v letní sezóně přeplněné, nekonečné řady slunečníků lemující pobřeží nás nelákají. A tak se tento mys, Kepi i Rodonit, na kterém se nachází i hrad albánského národního hrdiny Skanderbega, stal cílem naší dnešní výpravy.

Po snídani vyrážíme autem z Tirany. Dálnici z Tirany na Drač opouštíme u sjezdu na Maminas a jedeme silnicí, ze které postupně odbočuje několik cest k plážím zátoky Lalzit. My pokračujeme dál přes osady Draç a Shetaj až na konec asfaltky, k místům, kde už se výběžek do moře zužuje. Přijíždíme ke kostelu svatého Antonína. Nejprve jdeme prozkoumat místní pláž. Musím říci, že jsem příjemně překvapená. Ano, je tu pár odpadků, ale jinak je pláž skvělá. Voda čistá, na pláži jsou slunečníky a lehátka (to jsem v těchto končinách už nečekala), ale jen ve dvou řadách, lidé téměř žádní, mají tu dokonce i kavárničku a sprchu. Potkáváme zde skupinku Čechů. Projdeme se po pobřeží, v kavárně si dáme kávu, děti džus Bravo a vyrážíme ke kostelu sv. Antonína.

Kostelík je krásný, hned u plotu fotím, načež nás nějaký pán upozorňuje na omezení focení. Moc nerozumíme, ale nakonec se domluvíme a je to tedy tak, že uvnitř kostela nelze fotit s bleskem. Naši konverzaci s Albáncem bych vám přála slyšet, zásadní byla věta "Pa "Blitz"!"

Od kostelíka autem ještě malinko popojedeme po prašné cestě a parkujeme na místě, nad kterým se tyčí čtyři masivní bunkry z dob komunismu. Chceme je jít prozkoumat, ale děti zásadně nesouhlasí, a tak pokračujeme rovnou směrem ke Skanderbegově hradu. Jdeme cestičkou, ze které se otevírají nádherné výhledy na pláže pod námi. Idylu malinko kazí neustálé usměrňování našich synků, aby nechodili tak blízko ke kraji, neb sráz pod námi byl opravdu strachnahánějící. Dostáváme se k místu, odkud vidíme na samotný okraj výběžku a hrad. Nádhera. Azurové moře, uzounká cestička vinoucí se zelení dolů k hradu, ohlušující cikády a příjemných 30 stupňů a v tom všem jen my čtyři. Ideální sobota!

Jsme u hradu, prohlížíme zachovalou věž, hradby, pláž a ... odpadky. Ach jo. Opět. A na tomto místě v dost nečekaném množství. Odkud se tu berou? Asi albánské dary moře... Opět připomínka toho, že příroda si poradí s lecčíms, ale s plastovou lahví ne. Jsou tady všude, okolí hradu připomíná skládku. Řešíme, kudy pokračovat dál, přes odpadky po pobřeží se nám nechce, vracíme se zpět na cestičku vedoucí přes vršek výběžku. Je ale dost zarostlá, nechceme děti vláčet pichlavým křovím, už tak reptají, že chtějí "lovit ryby" v moři a chození je nebaví, tak se vracíme mezi petky a jdeme dál podél pobřeží ke špičce výběžku. Pohled na moře je úžasný, pohled na pláž zoufalý. Poskakujeme po kamenech v moři, po pláži se nám to přes lahve moc nelíbí. No, svět je takový, jaký ho chceme vidět, takže se dívám pod nohy a vpravo na moře, děti sbírají mušličky a máme se dobře. Jsme na špičce a pokračujeme dál. Na jižní straně mysu je odpadků méně. Pokračujeme, kam až nám moře dovolí, potom už naráží do skal, a tak naše pouť končí. Dvě hodiny trávíme na pláži, kde jsme jen my a dvě další skupinky lidí. Moře je skvělé, pláž bezprostředně lemující moře čistá, odpadky jsou za námi. Dívám se jen dopředu a mám dokonalé odpoledne.

Zpět se vracíme stejnou cestou, jinudy to ani nejde, z pláží se nahoru tyčí strmé útesy. Závěrečný úsek cesty zdoláváme jinou stezkou, otevírají se nám krásné pohledy na Rodonský mys.

Zbývá prozkoumat zmíněné bunkry. Menších jsme už v okolí kostelíka viděli několik, ale tyto čtyři, to je tedy výstavba. Nad bunkry se tyčí dělostřelecká pozorovatelna. Dnes vše zarůstá ostružinami a bodláky, což se mi na tomto betonovém monstru asi jediné líbí... Inu, každá epocha zanechává své stopy. I my jsme na tomto mysu svou zanechali. A tak po Hoxhových bunkrech jako poslední fotku dnešního příspěvku vkládám hrádek vybudovaný zlatými českými ručičkami.

  

Óda na Valbonu

Další cestovatelský víkend nás poprvé zavádí na albánský sever. V pátek vyrážíme z Tirany s cílem přiblížit se co nejblíže k osadě Koman na řece Drin. Ubytováváme se v obci Mjedë. V sobotu vstáváme brzy ráno a krátce po sedmé už nasnídaní sedíme v autě a vyrážíme na trajekt Koman-Fierzë. Trajekty tu fungují tři: Alpin, Berisha a Rozafa. My jedeme Rozafou, vyráží jako první v 8:45, v přístavišti máme být v 8:15. Za obcí Vau i Dejës odbočujeme na cestu k trajektu a asi sedmdesát minut kličkujeme krásnou krajinou k přístavišti. Přijíždíme právě včas, ihned se naloďujeme. 

Do deseti minut po našem příjezdu se parkoviště pro auta čekající na trajekt zcela zaplňuje a ostatní přijíždějící zůstávají uvězněni v tunelu ve skále. Trajekt se připravuje k odjezdu a najednou další řidič mává zakoupenou jízdenkou. Co myslíte, vejde se sem ještě auto?

Odplouváme, máváme trajektu Berisha, který odplouvá za 15 minut.

Cesta trajektem je nádherný zážitek. Hlavní zábavu obstarává příroda, vysoké hory, skály tyčící se nad vodou i vzdálenější vrcholy vyčnívající na obzoru. Na svazích nad řekou občas vidíme nějaká stavení, pastevce, sledujeme koupání ovcí v řece. V polovině trasy potkáváme trajekt Alpin, který jede v opačném směru.

Na trajektu jsme kromě dvou turistek, které evidentně míří zdolávat albánské vrcholy, jediní cizinci. Cizinec je na trajektu lehce rozpoznatelný: je sportovně oblečen a fotí více okolní krajinu nežli sám sebe. Ostatní pasažéři jsou různě početné skupinky Albánců. Většinou velké rodiny, tři generace na společném výletě. Některé albánské pasažérky jsou vyšňořené a nalíčené jako na významnou večerní událost, nechybí obuv na vysokém podpatku. V průběhu plavby nepřetržitě pózují, selfie tady, selfie tam. Tak to na trajektu kličkujícím drsnou přírodou vypadá tak trochu jako na módní přehlídce.

Po necelých třech hodinách přistáváme s výrazným drcnutím, při kterém (naštěstí všechny) vozy poskočí o deset centimetrů, ve Fierze. Nasedáme opět do auta a míříme přes Bajram Curri do osady Valbonë.

A jsme tu! Ubytováváme se na jednu noc v hotelu na samém konci asfaltky. Dáváme si oběd a vyrážíme prozkoumávat okolí. Skvělé odpoledne. Ve vedru ujdeme s dětmi pěšinkou asi dva kilometry k rodinnému penzionu Kol Gjoni. Nádherné klidné místo. Osvěžujeme se limonádou a vydáváme se na cestu zpět k hotelu.

Cestou zpět potkáváme "známé" z trajektu, jak piknikují v lese. A další pak u hotelu posedávají v restauraci a spokojeně se baví. My necháme děti pohrát na hřišti u hotelu a nasedáme do auta. Chceme jíst zase v nějaké jiné menší restauraci a hlavně omrknout ještě další možnosti ubytování pro příště.

Jíme v restauraci Natyra a potom, už téměř za soumraku, objevujeme hotel Rilindja na samém začátku Valbony. Venku v restauraci tu v klidné atmosféře večeří ubytovaní turisté, hned u vchodu je tabule popsaná informacemi pro turisty a během chvilky tu dostáváme řadu informací o možnostech turistiky v okolí. Je evidentní, že Rilindja je tu pro turisty - horaly. Mají vlastní mapy, provozují dopravu ke vzdálenějším výchozím turistickým bodům, domlouvají ubytování u pastevců, když chce někdo vyrazit na vícedenní výlet. Toto jsou jejich webovky: http://www.journeytovalbona.com/. Tak příště...

Vracíme se k našemu hotelu, děti už cestou v autě usínají. Ovšem v našem hotelu to žije. U stolů plno, lidé se dobře baví, v přízemí hotelu probíhá diskotéka. Ohromný kontrast oproti romantické atmosféře Rilindje. Sedím na balkóně okouzlená obrazy albánských hor a trochu zklamaná z nemožnosti jejich bližšího prozkoumání. Dole pode mnou vidím procházet jednoho pána, řekla bych tak sedmdesátiletého, v bílé košili a černém obleku. Míří na diskotéku. Já do postele. Usínám ve Valboně při tónech lambády.

Druhý den ráno vyrážíme už jen na krátkou procházku stezkou jihozápadně od hotelu.

Do Tirany se vracíme klikatou horskou silnicí podél jezera Liqeni i Fierzës a dálnicí spojující Albánii a Kosovo. Celá cesta trvá přes pět hodin, z toho tři drsnou horskou krajinou. Nádhernými, nekonečnými horami. Jedno vím jistě: do Valbony se chci vrátit. A pak také: z Valbony do Tirany se příště budeme navracet přes Kosovo.   

  
         

Korča a cesta z Korči do Tirany podél řeky Devoll

Návštěva Korči byla osvěžující. Po třech týdnech v Albánii a teplotách nad 35 stupňů dorazil déšť. Parkujeme v centru Korči poblíž katedrály a vyrážíme na promenádu Shën Gjergji, která vede od katedrály k divadlu. Obědváme v palačinkárně a v infocentru u divadla získáváme tipy, kam se v Korče podívat. V centru Korči strávíme necelé dvě hodiny. Město se nám moc líbí, působí na nás klidným a čistým dojmem. 

Pravoslavná katedrála postavená r. 1994

 Stará tržnice

Rumunský dům na promenádě

Divadlo

První albánská škola v zemi z r. 1887, dnes muzeum

Z centra se autem vyrážíme podívat ještě k místnímu pivovaru a návštěvu Korči zakončujeme na kopci nad Korčou s kostelem Shën Ilia.

Čeká nás už "jen" cesta autem do Tirany. V rámci průzkumnické nálady se nevracíme stejnou cestou, kterou jsme přijeli, tedy od Ohridského jezera, ale v obci Maliq odbočujeme na silnici kolem řeky Devoll. Do Elbasanu je to cca 100 km, potom necelých 50 km do Tirany. 

Cesta po této silnici je opravdu zážitek. Zdolání prvních 25 km nám zabralo přes hodinu. Důvodem nebyla hustá doprava, cestou jsme potkali jen několik málo aut, která se do těchto končin z nějakých důvodů také odhodlala. Rychleji to prostě mezi těmi dírami v silnici nešlo. Situaci komplikovaly kaluže po předchozím dešti a nezpevněnost krajnice označené klacíky spojenými červenobílou igelitovou páskou. Nafty jsme měli dost, pití také, tak jsme se rozhodli pokračovat dál.

  
Před osadou Moglicë se vše mění. Na řece Devoll se buduje vodní elektrárna, silnice z Gramshe sem jsou úplně nově postavené. Pozorujeme tuto obří výstavbu v divočině...

V osm hodin večer přijíždíme do Tirany. Cesta z Korči nám nakonec trvala 3,5 hodiny.