Valentýnská středa. Ráno vezu děti do školy. Je zase zataženo, nevidíme Dajti, a to je špatné znamení. Ach jo, snad to stihnu, než začne zase pršet. Chci zajet do centra Tirany nafotit Bulvár národních mučedníků, který je nyní valentýnsky vyfiknutý. Zapínám rádio a snad jako předpověď počasí zní právě hit "Shi bie ne Tirane"(V Tiraně prší). První kapky dopadají na přední sklo a zase lije. Vzdávám to, vracím se domů ke krbu.
Povalentýnský čtvrtek. Odpoledne vyzvedávám děti ze školy. Nebe je úplně modré, slunce Tiranu vytápí na 15 stupňů. A nad Tiranou se tyčí bílý vrchol Dajti. O víkendu se tam vydáme, do hor, za sluncem a sněhem, pryč z chřipkového hlavního města.
V sobotu vyrážíme směr Dajti, nejprve do průsmyku na výhled do oblasti za masivem této hory. Máme v úmyslu prozkoumat oblast kolem vesniček Shengjin/Shengjergj, kam víme, že vede pěkná silnice. Zasněžené a ve slunci se třpytící Mali me gropa na nás však zapůsobilo jako magnet, a tak nakonec míříme po čtyřech měsících opět do Děravých hor.
Víme, že nás čeká velmi špatná cesta, nyní ještě pokrytá sněhem. Stopa tu projetá je, pokračujeme dál. Asi po půlhodině jízdy dojíždíme další dvě auta před námi. To jsem tedy velmi ráda, je to hned lepší pocit, když člověk není v této divočině úplně sám. Cesta se stále zhoršuje, auta mají větší a větší potíže. Není se však kde otočit, tak nezbývá, než jet dál. A pak dojíždíme čtvrté auto, které uvízlo ve sněhu. Jak se ukázalo, jednalo se o místní strážce národního parku, kteří zrovna toto dopoledne vyrazili na projížďku do této oblasti a byli úplně prvním vozem, který razil cestu. Z aut číslo dvě a tři vyskákalo po pěti Albáncích, samí mladí chlapi, kteří si vyjeli zadovádět na sníh. Byli vyzbrojeni lopatami, a tak během několika minut proběhla akce vyproštění auta ochránců parku a otočení našeho vozu. Musím konstatovat, že tato mezinárodní spolupráce proběhla ve velmi přátelském duchu a se skvělými výsledky. Lopaty, paže a rady místních mladíků byly k nezaplacení! Scénka to byla opravdu zábavná, a tak v tomto opuštěném kraji přilákala dokonce i jednoho zvířecího diváka.
S klidem na duši, že máme auto nasměrované na zpáteční cestu a neblokujeme žádné další vozidlo, jsme se vydali po cestě dál pěšky směrem k Děravé hoře. Tedy cestu jsme museli prošlápnout. Sníh už byl dost mokrý a stále více roztával, boty jsme měli úplně promočené. Bylo jasné, že moc daleko se s dětmi nedostaneme. Procházka to byla nakonec asi tříhodinová, úžasná. Každým krokem jsem nasávala čistotu horského vzduchu a sluneční paprsky. Vrátila jsem se nabitá na další deštivé dny, které se hned další den vrátily. Děti se vydováděly na sněhu a v keříku u značky dokonce našly horský poklad. Cestou zpět jsme pak míjeli ještě jednu značku. Byla prostřílená. "Hele, mami. Někdo ten poklad asi hledal tady a měl vztek, že ho nenašel."
