Cílem našeho posledního výletu na dovolené v Sarandě je Porto Palermo. Vyrážíme hned po snídani autem po silnici směřující na sever. Kousek za Sarandou, ještě před obcí Nivice, vidíme odbočku k pláži a monastýru Kakome. To vypadá lákavě, jedeme. Bohužel zjišťujeme, že až k moři se nedostaneme, je tam jakýsi oplocený areál. Ptám se hlídače alespoň na cestu k monastýru. Říká, že je to daleko v kopci, s malými dětmi je to obtížné. Už už chci nasednout zpátky do auta, ale přece jen se ještě vracím a ptám se, kde že přesně v horách. Vede mě pár kroků a ukazuje do "dálky". Monastýr je coby kamenem dohodil, takže vystupujeme a jdeme ho prozkoumat a vůbec nelitujeme.
Poté již pokračujeme do Porto Palerma. Cesta podél riviéry se klikatí místními vesničkami. Samotné Porto Palermo mě dost překvapí. Je to tedy místo věru zajímavé. Nejprve se všichni potřebujeme vzpamatovat ze zatáček, a tak jdeme na pláž. Je jen malinká, již zcela bez turistů. Bohužel je tu dost odpadků, na které podnikají nálety vosy, tak se tu zdržíme jen chvilku. Kluci se zchladí v moři, my se osvěžíme korčou při pohledu na protější břeh s ponorkovou základnou a potom vyrážíme na hrad Aliho Paši Tepelenského. Tohoto vousáče si kluci během dovolené na jihu velmi oblíbili, tak jsme je od moře ani nemuseli přemlouvat.
Cestou k hradu mě ještě zaujaly zchátralé budovy v sousedství pláže. Na jedné z nich ještě prosvítá slogan "Viti 1972 vit i fitoreve te reja" (Rok 1972, rok nových vítězství). Šla jsem prozkoumat dovnitř, jak to s tímto vítězem ze sedmdesátých let vypadá dnes. No a vida, je tam jednohvězdičkový hotel! Následující sérii fotografií doplním jen konstatováním, že opačný roh tohoto "hotelu" dokazuje, že nápisem v azbuce si jeho hosté opravdu hlavu nelámou.
Prohlídka hradu je moc zajímavá. Nejprve procházíme spodní temné místnosti, kde se kluci z obrázků dozvídají o krutém konci Aliho Paši Tepelenského, což ještě posílí jejich zájem o tohoto vladaře. Nádherné jsou výhledy z hradu do okolí. Nakonec ještě s baterkou prozkoumáváme ve spodní části bývalé vězení, a pak už vyrážíme autem ještě kousek podél pobřeží směrem na Himaru. Sjíždíme do zátoky Llaman, dáváme si oběd v místní restauraci a zbytek slunného odpoledne trávíme na zdejší pláži.
Navečer se vracíme stejnou cestou zpět do Sarandy. Nízké slunce dodává pohledům do zálivu s hradem Porto Palermo krásně teplou atmosféru. A tak v této zlatavé náladě navrhuji udělat ještě zajížďku do vesničky Qeparo Fshat. Leží na kopci nad vesnicí Qeparo a už z dálky vypadá velmi zajímavě. Stoupáme autem olivovým hájem krásnou leč úzkou cestou prozkoumat tuto osadu. V západu slunce působí z dálky velmi lákavě. Jak se blížíme, je patrná zchátralost a opuštěnost mnoha stavení. Parkujeme na okraji vesnice, slunce klesá, dorážejí stíny a najednou se přistihneme, že se nám nechce vystoupit ven. Ale ne, jsme tu, jdeme se podívat do vesnice. Věřím, že v sezóně sem turisté zavítají, dokonce jsme tu narazili na rozcestník se značenými turistickými trasami do okolních hor. Nyní jsme tu ale jen my, pár obyvatel, koček, drůbeže, dobytka, dva oslíci a .... Nevím, v životě jsem ještě něco takového nezažila. Jak jsme tam tak chodili kamennými ulicemi mezi kamennými rozpadajícími se nebo již rozpadlými domky, cítila jsem, jak mi zvoní srdce. Jako v dětství u zubaře nebo před důležitou zkouškou. Nebyl to strach, spíš nějaký druh respektu vůči lidem, kteří se ještě nepřesunuli do spodní vesnice u moře a stále tu bydlí. Ta vesnička má zvláštní pach, jestli nějak voní smrt, tak myslím že takto. Zde by mě vůbec nepřekvapilo potkat na koni cválajícího kostlivce.
Celou cestu zpět podél pobřeží zpracovávám dojmy z návštěvy Qepara. Z přemítání mě zpět do reality vtáhne až konstatování pětiletého syna v Sarandě: "Maminko, sluníčko se snaží plavat. Ale zase se utopí."
Žádné komentáře:
Okomentovat