pondělí 12. listopadu 2018

Podzimní Korča - parky, trhy a výhledy

V pátek odpoledne vyrážíme z Tirany v krátkých rukávech, ale do kufru přibalujeme zimní kabáty a bundy. Míříme na víkend do města Korča, které leží ve výšce 850 m n. m. a předpověď počasí hlásí noční teploty kolem nuly. A když po třech hodinách vystupujeme z auta, je nám jasné, že kabáty v kufru nezůstanou. V Korče jsme ubytovaní v přízemí domku Amelia´s home. Vítá nás albánská pohostinnost: v obou pokojích plápolá v kamnech oheň, na sporáku máme v konvici uvařený horský čaj, na stole je připravená mísa s ovocem a láhev červeného vína. Po večeři v tradiční taverně si krátce projdeme pěší zónu a vracíme se ke krbu. Pod teplou peřinou se krásně spí. Prvním zážitkem nového dne je snídaně, kterou nám majitel servíruje. Teplý štrúdl, teplé pečivo zapečené s vajíčkem a slaninou, domácí med, marmelády, vajíčka, sýry, croissanty, jogurty, mléko, místní 100% džusy. Jsme tedy výborně nastartovaní na celodenní putování Korčou.

Nejprve procházíme parčíkem u kostela sv. Marie, kde se mastí karty, hraje domino nebo jen tak klábosí na lavičkách. Tento obraz starší mužské generace, tolik typický pro Albánii, mě nepřestává uchvacovat. Vetché lavičky, na které byste si vyparádění báli sednout z obav o roztrhnutí svého oděvu, tu praskají ve švech. Parky žijí díky dědům. A domácnosti díky jejich ženám.
Z parku se vydáváme na místní trh. Nejprve na ten, kam chodí nakupovat místní obyvatelé. Je krásné slunečné počasí, ulice vedoucí k trhu jsou plné obchůdků vystavujících své zboží venku. Jdete ulicemi lemovanými domy v hrozném stavu, nejparádnější je přízemí, které bývá i omítnuté a plné zboží většinou chabé kvality. Když se přiblížíme k trhu, mumraj se stupňuje. V první linii stojí nejagresivnější prodejci. Kolem krku mají omotané zboží od ponožek přes cibuli po horské byliny a vykřikují na kolemjdoucí. Já tento styl nákupu věru nesnáším, ale je to každopádně zajímavé pozorovat. Na trhu se dá sehnat zřejmě vše. Já bych si tam kromě ovoce a zeleniny sice nekoupila nic, ale lidí je zde plno a igelitky se plní, i když zejména právě tím ovocem a zeleninou. Jíst se musí. Prodejce plastových růžových hraček to má oproti zelináři těžší. Hrát si s Barbie se nemusí.
Z prodejního víru si jdeme odpočinout na zrenovovaný Bazar Pazari i Korces. Je zde plno kaváren, ve kterých mladá generace popíjí kávu, salep, horský čaj, kouří zvláštně zapáchající cigarety, klábosí a hledí do svých chytrých telefonů. Bazar je velmi krásný kout Korči se vkusně zrenovovanými domy, který díky kavárnám žije typickou avazh avazh (klídek, nic nám neuteče) atmosférou. Co mě při procházení touto čtvrtí mrzí je, že i zdejší obchůdky prodávají vesměs divné cetky. Většina z nich je úplně zavřená. A obchodní centrum, které otevřené je, je téměř prázdné. Možná je to tím, že je víkend. Možná tím, že už je po sezóně. Málo turistů, málo obchodů, drahé nájmy. V kontrastu s ošuntělým ale živoucím vedlejším trhem na mě teď bazar působí trochu jako vyfešákované město bez života.
Z bazaru se vydáváme k mešitě a k hodinové věži, která je bohužel zavřená. Přes park Vangjush Mio míříme na pěší zónu. V parku se opakuje ranní scéna z parku u kostela sv. Marie. Sedáme si na od sluníčka vyhřátou lavičku. A zatímco si naše děti otrhávají kuličky pámelníku, pozoruji opět, jak zde v podzimní barevné kulise muži v podzimní etapě svých životů odehrávají dominové partie.  
Naší další zastávkou je již na pěší zóně muzeum vzdělávání. Chci klukům ukázat staré lavice a destičky na psaní, ale oni prý raději počkají venku. Tak si procházím muzeum sama. Je malé, jsem za chvíli hotová. Zahraničního turistu muzeum příliš neosloví, popisky jsou zde pouze v albánštině. Z muzea procházíme pěší zónou k ortodoxní katedrále.
Pěší zóna vede od katedrály k Červené věži. A jelikož jsme se nedostali na hodinovou věž, podíváme se na Korču z výšky právě odsud. Opravdu parádní svěží podzimní rozhledy.
A ještě jedna atrakce, kterou nesmíme v Korče vynechat, to by nám starší syn neodpustil. Fotbalový stadion místního šampióna KF Skenderbeu Korča. A tak se při západu slunce klepu zimou za plotem tréninkového hřiště, kde právě trénují malí kluci, a pozoruji svého syna, který i kdyby měl k sedátku přimrznout, nenechá si ujít tento zážitek. Za fotbalovým stadionem byl vystavěn moderní sportovní areál se spoustou hřišť a sportovišť. V Albánii jsem něco podobného dosud neviděla. Za fotbalovým stadionem také trčí chatrče, splácané z čeho se dá, s okapy čnícími k nebi coby komíny. Do jedné z nich se právě vrací usmolení táta se synem s károu plnou odpadků. V Albánii jsem něco podobného viděla již mnohokrát.
A na závěr ještě jeden postřeh z nedělního dopoledne v parku Rinia. Kluci jsou nejprve chvilku na hřišti, potom běží "půlmaratón". Vidíme veverku a asi deset minut ji pozorujeme, jak skáče ze stromu na strom. Na fontánce plavou kachny, je tu i socha želv a delfínů. A potom objevujeme bunkr. A zatímco na nedalekém francouzském hřbitově probíhá pieta připomínající konec první světové války a padlé francouzské vojáky, v parku přes cestu si dva čeští kluci hrají na obránce bunkru. Kapsy mají plné klacíků - pistolí, v ruce dlouhé klacky - pušky. Bunkr jistě ubrání, mají už přesně vymyšlenou taktiku, jak na nepřítele. Hodina v parku uteče jako voda. A víkend strávený procházkami po Korče nakonec zhodnotí takto: "Mami, les je mnohem lepší než cesta!" 

úterý 2. října 2018

Víkend v kosovském Prizrenu

Poslední letní víkend letošního roku trávíme v kosovském Prizrenu. Zážitkem je již samotná cesta. Do hor na severovýchodě Albánie se zařezává moderní dálnice. Tato Rruga e Kombit, Silnice národa, se klikatí zdejší divokou krajinou a dokazuje, že betonem lze národy propojit kdekoliv. Provoz na dálnici je minimální. Letní sezóna skončila, davy směřující na albánské pobřeží a zpět jsou ty tam, bez nich působí dálnice téměř zapomenutě, jako krajina kolem ní. Popularitě této národní spojky nyní nepřidalo zavedení mýtného 5 EUR za průjezd na albánské straně. V Prizrenu máme krásné letní počasí, 28 stupňů, je jasno a dobrá viditelnost. Ubytováváme se v hotelu v centru města v blízkosti Kamenného mostu.
Naše první kroky vedou k hradu. Jsou odsud výhledy na město a okolní hory. Slunce pálí a my nasáváme první prizrenské dojmy z výšky zdejší pevnosti.
Po prozkoumání hradu scházíme dolů do čtvrti Shatervan. První památka, na kterou narazíme  je pravoslavná katedrála svatého Jiří. Před katedrálou stojí budka, ve které sedí policista. Tyto hlídky, jak později zjistíme, jsou u každého pravoslavného kostela, který v Prizrenu uvidíme. Kostely jsou uzavřené. Kostel Bohorodičky Leviška je obehnán ostnatým drátem. Hlídači před kostelem mají právě napilno. Sbírají do igelitových sáčků ořechy.
Prizrenu je krásné město s mnoha památkami na osmanskou minulost a známkami turecké přítomnosti. Krásné jsou turecké lázně s výstavou osmanských dokumentů. Když si v kavárně za mešitou Sinana Paši vychutnávám turecký čaj a poslouchám turecké melodie, připadám si opravdu jako na nějaké exotické dovolené. V kavárnách a restauracích podél řeky je celý den živo. Žebráci a prodavači všeho možného obcházejí kolem stolů. Po nábřeží občas projede vozidlo KFOR. Z výloh se blyští filigrány a stromy jsou tu oděny do krajek. Pečené kaštany vás lákají na každém rohu. Krásný začátek podzimu.
A když pak večer zapadá slunce, město nasává oranžovou barvu a my se vracíme na hotel, abychom dali děti spát, lehce mě zamrzí, jak omezené výhledy náš balkón nabízí. Inu, důležité je, že víme, co je za zdí. Poznali jsme další koutek světa. Dobrou noc.

pátek 24. srpna 2018

V ptačím ráji v Divjake

Velkou část letošních prázdnin jsme strávili mimo Albánii. Prázdninová dobrodružství skončila, jsme zpět, a tak se i můj blog pomalu probouzí z letního spánku. Minulý víkend jsme strávili u laguny Divjake - Karavasta, v národním parku a významné ptačí oblasti, hnízdišti pelikána kadeřavého. A byl to opět krásný návrat k alba-turistice.
Po průjezdu obcí Divjake nás hlavní silnice k lagunám přivádí k informačnímu centru. Vystupujeme z auta a jdeme se seznámit s Xhonim (Johnym), místním pelikánem se zraněným křídlem, kterého se strážci parku ujali a on jim tam od té doby dělá maskota. Xhoni je hlavní atrakcí íčka. Zvědavost některých návštěvníků a jejich touha pohladit tohoto opeřence je tak mocná, že Xhoni nastupuje do protiútoku svým zobákem. Vzletnou schopnost ztratil, zbývají mu vzletné sny - lidé, více pozorujte a méně zasahujte.
Informační centrum je zcela nové, interaktivní, zábavné. Je zde i vysoká věž s kruhovým výhledem a fotografiemi místní fauny. Můžete si zde zapůjčit kola a objet lagunu či prokřižovat místní borový les. My si kola vezeme vlastní. Naše první průzkumnická trasa vede od hotelu Divjake Resort, kde jsme ubytovaní, kolem velké laguny jižním směrem až do obce Karavasta. Jaká to krajina! Voní. Borovice smíchané s mořskou solí, pískem, občas rybí podtóny. Zpívá. Ptačí melodie, cikády, šumící les, máchání křídel. Píchá. Komáři útočí, slunce žahá a občas píchne u srdce, že si nemůžu na půl hodiny jen tak sednout a vnímat to všechno. Jsem přece členkou jinak mužského cyklotýmu, který touží zejména po svištění větru kolem uší a kilometrovém rekordu do cyklodeníčku. A tak šlapu. Zhruba šestnáct kilometrů do vesničky Karavasta, kde se osvěžíme nápoji a vracíme se zpět. Jako rodinka s malými dětmi na kolech jsme tu exotičtější nežli pelikán. Kolem laguny totiž jezdí jen rybáři na mopedech. Jinak tu v hlavní turistické sezóně potkáváme jen tři skupinky turistů. Všechny v terénních autech. Možnost vjezdu na písečné cesty národního parku nepodléhá regulaci typu motorovým vozidlům do této cenné oblasti vjezd zakázán. Máš dobré auto? Troufneš si tam vjet? Tak jeď. A tak pak na některých místech u laguny spatříte vedle želvy také olejové skvrny po těchto plechových návštěvnících. 
Prazvláštním zážitkem je večeře v restauraci Ali Kali. Kousek za íčkem po hlavní cestě vpravo uvidíte sošky bílých koní a cestičku vedoucí do lesa. Dovede vás ke stolům, mezi nimiž se pase kůň. Menu zde nečekejte, ani si nelámejte hlavu, co a v jakém množství si objednat. Ali Kali v dresu Bayernu Mnichov s číslem 9 to vymyslí za vás. My jsme si domluvili malou porci krevet a ryby pro dvě osoby. Ve vedru nemáme hlad, chceme jen lehkou večeři. Tak to jsme na špatném místě! Po chvilce máme na stole dva talíře hranolek a salát. Malá porce krevet je obří porce krevet. A ryby pro dvě osoby? Pět grilovaných levreků. Jsem konsternovaná. Kdo to všechno sní? Když se za čtvrt hodiny objevuje Ali v dresu s porcí dalších čtyř ryb, snažíme se mu vysvětlit, že to už je pro nás opravdu moc. Ale on na to, že je to jen začátek. Přijde pak ještě dvakrát, ale to už opravdu odmítáme další rybky převzít. Manžel zkouší další únikovou cestu a sděluje Alimu, že už budeme platit. Dostaneme kroniku, kam můžeme zapsat svůj zážitek. A pak ještě meloun a každý talíř jogurtu s medem. Problém je, že nejsme rodina, která se ráda přežírá. A tak z této restaurace odcházíme zejména se špatným pocitem, kolik zbytků po nás zůstalo.
Divjake - krajina lagun a mokřadů. Návštěvníci jsou koncentrováni zejména na plážích v okolí Divjake Resort. Na lesních pěšinách potkáte více želv nežli lidí. Lagunu turisté prozkoumávají zejména na loďkách. Zdejší bahno bude mít nejspíš léčivé účinky soudě podle dvou návštěvníků ve spodním prádle obalených od hlavy k patě v blátě. Jezdí se sem fotografovat nevěsty. Odhozené obaly od baterek do foťáků tu po nich zůstávají na památku, stejně jako obaly od svačin a hygienické propriety po dalších návštěvních na odpočívadlech.
Můj starší syn včera dostal na uvítanou ve škole od své paní učitelky pytlíček s drobnostmi, které symbolizují důležité vlastnosti a hodnoty. Byla mezi nimi i mince 1 lek. Symbolizuje, že je pro ni můj syn cenný. Na rubové straně jednolekovky je vyražený pelikán. Vypadá to, že je pro Albánii cenný. Snad si ho zde budou lidé ochraňovat i jinými způsoby nežli přenášením v peněženkách.