Předvánoční Tirana a novoroční přání

Tak jsme prožili v Albánii již půlrok našich životů a chystáme se na vánoční návštěvu domů do Čech. Dnešní dopoledne trávím rozlučkovou procházkou po Tiraně. Je slunečné počasí, ráno 10 stupňů, odpoledne, pokud slunce vydrží, můžeme mít opět 18 stupňů jako v předchozích dnech. Parkuji v podzemním parkovišti pod hlavním náměstím Sheshi Skenderbej. Toto parkoviště je pro mě velkou záhadou. Za 3 hodiny parkování zde zaplatíte 200 leků (40 korun), jste pohodlně v samém centru Tirany, parkoviště je hlídané, jsou zde toalety, a přesto je neustále poloprázdné. Náměstí je vánočně vyzdobené, dominantou je nyní obří umělý strom. Budova opery a baletu, která se nyní zevnitř rekonstruuje, je zvenčí také v zimním kabátě.

Na náměstí jsou kolotoče a stánky s občerstvením, které jsou v půl deváté ráno ještě téměř všechny zavřené. Nevadí, nepřišla jsem na "čofty" (albánsky se hamburger řekne "čoft", jak mi nedávno vysvětlil náš syn). Ono i to spící náměstí bez víru davů má co říci a dnes, když jsou Skanderbeg na svém koni jaksi upozaděni Santou se soby, mě oslovuje různorodost kulturních vlivů v tomto prostoru. Komunistické paláce, mešita, umělohmotná vánoční výzdoba se Santou, italská architektura, Skanderbeg, mozaika na budově národního muzea. A tak se jdu podívat na Tiranu ještě z výšky z věže Kulla e Sahatit.

Z náměstí se projdu středem Tirany ještě kolem národní galerie se "zapomenutými" sochami na zadním dvorku. Mířím k parku Rinia s kavárnou Taiwan. Na obrubnících kolem parku posedávají pánové. Ten si čte noviny, ti hrají šachy a několik dalších jim přihlíží, ten prodává knížky. Na hlavní silnici se rozsvítila červená pro chodce. Mimo přechod si cestu mezi auty razí babička v černých šatech s bílým šátkem. Auta upozorňuje svou holí, že zrovna přechází. Nikdo na ni netroubí. Avazh avazh, babi přejde a pak se doprava zase rozjede. U Taiwanu začínají tryskat fontánky. Děda se zastaví a pozoruje je.

Těším se domů. Jsem jako tažný pták naruby. Na Vánoce letím za zimou. A hlavně za vámi všemi! A těm z vás, se kterými se během Vánoc doma neuvidím, přeji do nového roku svět plný rozmanitostí a méně strachu z neznámého. Třeba cesty do Albánie se rozhodně bát nemusíte.

Durres

Durres. Druhé největší město v Albánii, přístav a letní letovisko s písečnými plážemi v létě v obležení turistů. Z Tirany je to do Durresu pouhá půlhodinka autem. Konečně jsme se sem po čtyřech měsících v Albánii vydali. Hned na úvod musím přiznat, že ač jsou v Durresu k vidění zajímavá místa, můj celkový dojem z tohoto města byl tak nějak divně "plochý". Durres zkrátka není můj šálek kávy a na letní dovolenou u moře bych toto místo rozhodně nedoporučovala. 

V listopadu jsme Durres navštívili dvakrát. Při první návštěvě jsme si prohlédli zdejší amfiteátr, vyšlápli si na kopec k vile Ahmeta Zoga a prošli se podél pobřeží severně od přístavu. Večeřeli jsme v restauraci Charlie Max Marina, kde dělají opravdu vynikající mořské plody a ryby. Po nezapomenutelném salátu z mořských plodů a grilované chobotnici v úžasné atmosféře této restaurace s výhledem na moře jsme tušili, že tu nejsme naposledy.

Je zatažená sobota, teplota kolem 15 stupňů. Vyrážíme opět do Durresu, chceme prozkoumat pláže jižně od přístavu. Procházka podél moře je pěkná, děti se mohou vyřádit. Hrají si v písku, zkoumají, co všechno vyplavilo moře, občas narazíme i na nějaké průlezky. Pláž se táhne, kam až oko dohlédne. Mezi hotely lemujícími plážovou promenádu jsou sem tam stavení stlučená z čeho si jen lze představit a s dírami ve střeše překrytými igelity zatíženými kameny.

Míříme do Charlie Max Mariny. Je tu úplně plno, máme čekat minimálně půl hodiny. A tak jedeme zpátky do Tirany. Nasedneme do auta a začíná pršet. A prší celé odpoledne a celý večer. Copak asi lidé z chatrčí u pláže. Snad igelity na střeše drží.

Děravé hory v podzimním kabátě

Znáte to. Jeden den teskníte, že jste se vrátili z dovolené snů, a nazítří zjistíte, že vám doma za humny leží ráj. Ze Sarandy jsme zpět v Tiraně a hned následující sobotu podnikáme výlet do oblasti Malet me gropa (Hory s dírami).

Vyrážíme ráno po snídani. V plánu máme zdolat vrchol Mali me gropa (1820 m n. m.). Autem se vydáváme směr Dajti a z průsmyku pokračujeme ještě chvíli asfaltkou směr Qafmolle. Cesta se zhoršuje, terénnější vozidlo je v těchto končinách podle mě nutnost (i když místní zde jezdí samozřejmě osobáky). Projíždíme nad Qafmolle, na odbočce k Selite e Malit pokračujeme vpravo a na další křižovatce cest se dáváme vlevo (je tu i směrník) a parkujeme u výchozího bodu našeho výstupu označeného červeným kruhem. Z Tirany jsme sem dojeli za 70 minut. Čekají nás asi dva kilometry stoupání s převýšením 470 m, takže s dětmi celodenní túra. Počasí máme nádherné, příroda hraje podzimními barvami a nad námi se tyčí, jak si zprvu myslíme, vrchol dobývané hory.

První část výstupu nás zavede k pastýřské chatrči. Pase se tu velké stádo ovcí, pasáček leží v trávě. Jediný člověk v této opuštěné krajině. Pozdravíme se a stoupáme dál do sedla.

A tu se otevře pohled na "Děravé hory". Usedáme do zlaté trávy, obědváme a kocháme se přírodou kolem sebe. Hodinu za hlavním městem, úplně bez lidí!

Ze sedla stoupáme k vrcholu hory. A zjišťujeme, že je to jen jeden z předvrcholů. V této fázi je již mladší syn vynášen na opici. Starší hopká jako kamzík vzhůru, protože chce být dnes vyšší než Dajti. A podaří se mu to. Máme všichni radost, je to náš první společný opravdu vysokohorský výlet. Rozhlížím se na všechny strany, dole na planině se rýsuje dokonce nějaká usedlost.

Sestupujeme stejnou cestou, opět s přestávkou v sedle. Autem ještě vyrážíme prozkoumat cestu na Shengjin i Madh. Mužská část posádky zažívá adrenalin, já stres. Cesta je tu opravdu příšerná, ale projet se to tedy dá. Cesta nás zavádí do vesničky, kam se zrovna při zapadajícím slunci vrací obří stádo ovcí, oslíci zde tahají do kopce snopy kukuřice, ohnutá stařenka v černých šatech s holí a pytlem na zádech se šourá k chaloupce. Velmi krásné místo s drsným životem. Přejíždíme řeku a v údolí už vede asfaltka, takže nakonec musím uznat, že tato delší, zato horší cesta stálo za to.

Porto Palermo a neplánované odbočky

Cílem našeho posledního výletu na dovolené v Sarandě je Porto Palermo. Vyrážíme hned po snídani autem po silnici směřující na sever. Kousek za Sarandou, ještě před obcí Nivice, vidíme odbočku k pláži a monastýru Kakome. To vypadá lákavě, jedeme. Bohužel zjišťujeme, že až k moři se nedostaneme, je tam jakýsi oplocený areál. Ptám se hlídače alespoň na cestu k monastýru. Říká, že je to daleko v kopci, s malými dětmi je to obtížné. Už už chci nasednout zpátky do auta, ale přece jen se ještě vracím a ptám se, kde že přesně v horách. Vede mě pár kroků a ukazuje do "dálky". Monastýr je coby kamenem dohodil, takže vystupujeme a jdeme ho prozkoumat a vůbec nelitujeme. 

Poté již pokračujeme do Porto Palerma. Cesta podél riviéry se klikatí místními vesničkami. Samotné Porto Palermo mě dost překvapí. Je to tedy místo věru zajímavé. Nejprve se všichni potřebujeme vzpamatovat ze zatáček, a tak jdeme na pláž. Je jen malinká, již zcela bez turistů. Bohužel je tu dost odpadků, na které podnikají nálety vosy, tak se tu zdržíme jen chvilku. Kluci se zchladí v moři, my se osvěžíme korčou při pohledu na protější břeh s ponorkovou základnou a potom vyrážíme na hrad Aliho Paši Tepelenského. Tohoto vousáče si kluci během dovolené na jihu velmi oblíbili, tak jsme je od moře ani nemuseli přemlouvat.

Cestou k hradu mě ještě zaujaly zchátralé budovy v sousedství pláže. Na jedné z nich ještě prosvítá slogan "Viti 1972 vit i fitoreve te reja" (Rok 1972, rok nových vítězství). Šla jsem prozkoumat dovnitř, jak to s tímto vítězem ze sedmdesátých let vypadá dnes. No a vida, je tam jednohvězdičkový hotel! Následující sérii fotografií doplním jen konstatováním, že opačný roh tohoto "hotelu" dokazuje, že nápisem v azbuce si jeho hosté opravdu hlavu nelámou.

Prohlídka hradu je moc zajímavá. Nejprve procházíme spodní temné místnosti, kde se kluci z obrázků dozvídají o krutém konci Aliho Paši Tepelenského, což ještě posílí jejich zájem o tohoto vladaře. Nádherné jsou výhledy z hradu do okolí. Nakonec ještě s baterkou prozkoumáváme ve spodní části bývalé vězení, a pak už vyrážíme autem ještě kousek podél pobřeží směrem na Himaru. Sjíždíme do zátoky Llaman, dáváme si oběd v místní restauraci a zbytek slunného odpoledne trávíme na zdejší pláži. 

Navečer se vracíme stejnou cestou zpět do Sarandy. Nízké slunce dodává pohledům do zálivu s hradem Porto Palermo krásně teplou atmosféru. A tak v této zlatavé náladě navrhuji udělat ještě zajížďku do vesničky Qeparo Fshat. Leží na kopci nad vesnicí Qeparo a už z dálky vypadá velmi zajímavě. Stoupáme autem olivovým hájem krásnou leč úzkou cestou prozkoumat tuto osadu. V západu slunce působí z dálky velmi lákavě. Jak se blížíme, je patrná zchátralost a opuštěnost mnoha stavení. Parkujeme na okraji vesnice, slunce klesá, dorážejí stíny a najednou se přistihneme, že se nám nechce vystoupit ven. Ale ne, jsme tu, jdeme se podívat do vesnice. Věřím, že v sezóně sem turisté zavítají, dokonce jsme tu narazili na rozcestník se značenými turistickými trasami do okolních hor. Nyní jsme tu ale jen my, pár obyvatel, koček, drůbeže, dobytka, dva oslíci a .... Nevím, v životě jsem ještě něco takového nezažila. Jak jsme tam tak chodili kamennými ulicemi mezi kamennými rozpadajícími se nebo již rozpadlými domky, cítila jsem, jak mi zvoní srdce. Jako v dětství u zubaře nebo před důležitou zkouškou. Nebyl to strach, spíš nějaký druh respektu vůči lidem, kteří se ještě nepřesunuli do spodní vesnice u moře a stále tu bydlí. Ta vesnička má zvláštní pach, jestli nějak voní smrt, tak myslím že takto. Zde by mě vůbec nepřekvapilo potkat na koni cválajícího kostlivce.

Celou cestu zpět podél pobřeží zpracovávám dojmy z návštěvy Qepara. Z přemítání mě zpět do reality vtáhne až konstatování pětiletého syna v Sarandě: "Maminko, sluníčko se snaží plavat. Ale zase se utopí."