Děravé hory v podzimním kabátě

Znáte to. Jeden den teskníte, že jste se vrátili z dovolené snů, a nazítří zjistíte, že vám doma za humny leží ráj. Ze Sarandy jsme zpět v Tiraně a hned následující sobotu podnikáme výlet do oblasti Malet me gropa (Hory s dírami).

Vyrážíme ráno po snídani. V plánu máme zdolat vrchol Mali me gropa (1820 m n. m.). Autem se vydáváme směr Dajti a z průsmyku pokračujeme ještě chvíli asfaltkou směr Qafmolle. Cesta se zhoršuje, terénnější vozidlo je v těchto končinách podle mě nutnost (i když místní zde jezdí samozřejmě osobáky). Projíždíme nad Qafmolle, na odbočce k Selite e Malit pokračujeme vpravo a na další křižovatce cest se dáváme vlevo (je tu i směrník) a parkujeme u výchozího bodu našeho výstupu označeného červeným kruhem. Z Tirany jsme sem dojeli za 70 minut. Čekají nás asi dva kilometry stoupání s převýšením 470 m, takže s dětmi celodenní túra. Počasí máme nádherné, příroda hraje podzimními barvami a nad námi se tyčí, jak si zprvu myslíme, vrchol dobývané hory.

První část výstupu nás zavede k pastýřské chatrči. Pase se tu velké stádo ovcí, pasáček leží v trávě. Jediný člověk v této opuštěné krajině. Pozdravíme se a stoupáme dál do sedla.

A tu se otevře pohled na "Děravé hory". Usedáme do zlaté trávy, obědváme a kocháme se přírodou kolem sebe. Hodinu za hlavním městem, úplně bez lidí!

Ze sedla stoupáme k vrcholu hory. A zjišťujeme, že je to jen jeden z předvrcholů. V této fázi je již mladší syn vynášen na opici. Starší hopká jako kamzík vzhůru, protože chce být dnes vyšší než Dajti. A podaří se mu to. Máme všichni radost, je to náš první společný opravdu vysokohorský výlet. Rozhlížím se na všechny strany, dole na planině se rýsuje dokonce nějaká usedlost.

Sestupujeme stejnou cestou, opět s přestávkou v sedle. Autem ještě vyrážíme prozkoumat cestu na Shengjin i Madh. Mužská část posádky zažívá adrenalin, já stres. Cesta je tu opravdu příšerná, ale projet se to tedy dá. Cesta nás zavádí do vesničky, kam se zrovna při zapadajícím slunci vrací obří stádo ovcí, oslíci zde tahají do kopce snopy kukuřice, ohnutá stařenka v černých šatech s holí a pytlem na zádech se šourá k chaloupce. Velmi krásné místo s drsným životem. Přejíždíme řeku a v údolí už vede asfaltka, takže nakonec musím uznat, že tato delší, zato horší cesta stálo za to.

Porto Palermo a neplánované odbočky

Cílem našeho posledního výletu na dovolené v Sarandě je Porto Palermo. Vyrážíme hned po snídani autem po silnici směřující na sever. Kousek za Sarandou, ještě před obcí Nivice, vidíme odbočku k pláži a monastýru Kakome. To vypadá lákavě, jedeme. Bohužel zjišťujeme, že až k moři se nedostaneme, je tam jakýsi oplocený areál. Ptám se hlídače alespoň na cestu k monastýru. Říká, že je to daleko v kopci, s malými dětmi je to obtížné. Už už chci nasednout zpátky do auta, ale přece jen se ještě vracím a ptám se, kde že přesně v horách. Vede mě pár kroků a ukazuje do "dálky". Monastýr je coby kamenem dohodil, takže vystupujeme a jdeme ho prozkoumat a vůbec nelitujeme. 

Poté již pokračujeme do Porto Palerma. Cesta podél riviéry se klikatí místními vesničkami. Samotné Porto Palermo mě dost překvapí. Je to tedy místo věru zajímavé. Nejprve se všichni potřebujeme vzpamatovat ze zatáček, a tak jdeme na pláž. Je jen malinká, již zcela bez turistů. Bohužel je tu dost odpadků, na které podnikají nálety vosy, tak se tu zdržíme jen chvilku. Kluci se zchladí v moři, my se osvěžíme korčou při pohledu na protější břeh s ponorkovou základnou a potom vyrážíme na hrad Aliho Paši Tepelenského. Tohoto vousáče si kluci během dovolené na jihu velmi oblíbili, tak jsme je od moře ani nemuseli přemlouvat.

Cestou k hradu mě ještě zaujaly zchátralé budovy v sousedství pláže. Na jedné z nich ještě prosvítá slogan "Viti 1972 vit i fitoreve te reja" (Rok 1972, rok nových vítězství). Šla jsem prozkoumat dovnitř, jak to s tímto vítězem ze sedmdesátých let vypadá dnes. No a vida, je tam jednohvězdičkový hotel! Následující sérii fotografií doplním jen konstatováním, že opačný roh tohoto "hotelu" dokazuje, že nápisem v azbuce si jeho hosté opravdu hlavu nelámou.

Prohlídka hradu je moc zajímavá. Nejprve procházíme spodní temné místnosti, kde se kluci z obrázků dozvídají o krutém konci Aliho Paši Tepelenského, což ještě posílí jejich zájem o tohoto vladaře. Nádherné jsou výhledy z hradu do okolí. Nakonec ještě s baterkou prozkoumáváme ve spodní části bývalé vězení, a pak už vyrážíme autem ještě kousek podél pobřeží směrem na Himaru. Sjíždíme do zátoky Llaman, dáváme si oběd v místní restauraci a zbytek slunného odpoledne trávíme na zdejší pláži. 

Navečer se vracíme stejnou cestou zpět do Sarandy. Nízké slunce dodává pohledům do zálivu s hradem Porto Palermo krásně teplou atmosféru. A tak v této zlatavé náladě navrhuji udělat ještě zajížďku do vesničky Qeparo Fshat. Leží na kopci nad vesnicí Qeparo a už z dálky vypadá velmi zajímavě. Stoupáme autem olivovým hájem krásnou leč úzkou cestou prozkoumat tuto osadu. V západu slunce působí z dálky velmi lákavě. Jak se blížíme, je patrná zchátralost a opuštěnost mnoha stavení. Parkujeme na okraji vesnice, slunce klesá, dorážejí stíny a najednou se přistihneme, že se nám nechce vystoupit ven. Ale ne, jsme tu, jdeme se podívat do vesnice. Věřím, že v sezóně sem turisté zavítají, dokonce jsme tu narazili na rozcestník se značenými turistickými trasami do okolních hor. Nyní jsme tu ale jen my, pár obyvatel, koček, drůbeže, dobytka, dva oslíci a .... Nevím, v životě jsem ještě něco takového nezažila. Jak jsme tam tak chodili kamennými ulicemi mezi kamennými rozpadajícími se nebo již rozpadlými domky, cítila jsem, jak mi zvoní srdce. Jako v dětství u zubaře nebo před důležitou zkouškou. Nebyl to strach, spíš nějaký druh respektu vůči lidem, kteří se ještě nepřesunuli do spodní vesnice u moře a stále tu bydlí. Ta vesnička má zvláštní pach, jestli nějak voní smrt, tak myslím že takto. Zde by mě vůbec nepřekvapilo potkat na koni cválajícího kostlivce.

Celou cestu zpět podél pobřeží zpracovávám dojmy z návštěvy Qepara. Z přemítání mě zpět do reality vtáhne až konstatování pětiletého syna v Sarandě: "Maminko, sluníčko se snaží plavat. Ale zase se utopí." 

  

Butrint

Trávíte-li dovolenou na jihu Albánie, je Butrint hlavním turistickým lákadlem. Vyrážíme ze Sarandy a za půl hodiny parkujeme na velkém parkovišti v Butrintu. Je tu i několik autobusů, tento nejvýznamnější antický areál v Albánii zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO láká návštěvníky v každou roční dobu.

Butrint leží na kopečku na poloostrůvku. Přes kanál Vivari spojující Egejské moře s Butrintským jezerem se dostanete přívozem. Vystupujeme z auta a kluci hned běží k vodě. Na rozdíl od ostatních návštěvníků, kteří vstupují z parkoviště branou do Butrintu, vyrážíme tedy nejprve přívozem k pevnosti z přelomu 15. a 16. století vybudované Benátčany na protějším břehu. Z pevnosti se ještě kousek projdeme cestou podél vody a vnímáme Butrint nejprve zvnějšku. A je to zážitek. Jedinečnost areálu není jen v množství dochovaných památek z různých historických období, ale také v přírodních scenériích v okolí. Pozorujeme vodní ptactvo, rybáře, okolní kopce i vyšší vrcholy na obzoru a ruiny dávnověkých staveb na protilehlém břehu.

Vracíme se zpět přívozem a vcházíme dovnitř. Zaplatíme vstupné 700 leků (140 Kč) a dostáváme i popis města v češtině. Vyrážíme prozkoumávat zachovalé památky helénistické, římské, byzantské a benátské. Prvním monumentem hned za vstupem je benátská věž postavená v 15.-16. století jako součást nově budovaného opevnění proti Osmanské říši. Odtud se vydáváme k antickému divadlu. Cestou se zastavujeme u stánků nabízejících výrobky a pochutiny pocházející od místních rodin. Nabízejí šperky z korálků, kamínky a keramiku s motivy butrintské mozaiky, rakiji, med a další domácí produkty. Nakupovat budeme až cestou k autu, nyní pokračujeme k divadlu. To pochází ze 3. století př. n. l. a je opravdu nádherné. Hladiny podzemních vod jsou tu dnes dost vysoko, v prostoru před divadlem v nich můžete pozorovat želví rodinky.

Od divadla pokračujeme kolem římských lázní přes fórum k římskému domu a potom podél vody k baptisteriu, byzantské stavbě určené pro křty ze 6. století. Zde se dochovala podlahová mozaika, ta je ale pro většinu roku z důvodu konzervace zakrytá pískem. Ze stejného období jako baptisterium pochází také velká bazilika, v jejíž blízkosti se nachází hlavní vstupní brána do Butrintu v období 3. stol. př. n. l. - 14. století n. l.

Pokračujeme dál přes Lví bránu se zajímavým reliéfem lva zabíjejícího buvola a na závěr stoupáme na vrchol kopce do benátského hradu s muzeem Butrintu. Muzeum je velmi pěkné, kluky ale samozřejmě nebaví, tak ho jen prolítneme. Z hradu jsou nádherné výhledy do okolí.

Butrint má výjimečnou atmosféru. Modrozelenoantický svět. A abych nezapomněla, rybaří se tu nejrůznějšími styly.

Cestou z Butrintu se zastavujeme na oběd ve Ksamilu. Lidé se tu opalují na písečné pláži s výhledem na Ksamilské ostrovy. Pláž je opravdu nádherná, samotný Ksamil mě neoslovil. Ty ostrůvky by ale za průzkum určitě stály.