pondělí 12. listopadu 2018

Podzimní Korča - parky, trhy a výhledy

V pátek odpoledne vyrážíme z Tirany v krátkých rukávech, ale do kufru přibalujeme zimní kabáty a bundy. Míříme na víkend do města Korča, které leží ve výšce 850 m n. m. a předpověď počasí hlásí noční teploty kolem nuly. A když po třech hodinách vystupujeme z auta, je nám jasné, že kabáty v kufru nezůstanou. V Korče jsme ubytovaní v přízemí domku Amelia´s home. Vítá nás albánská pohostinnost: v obou pokojích plápolá v kamnech oheň, na sporáku máme v konvici uvařený horský čaj, na stole je připravená mísa s ovocem a láhev červeného vína. Po večeři v tradiční taverně si krátce projdeme pěší zónu a vracíme se ke krbu. Pod teplou peřinou se krásně spí. Prvním zážitkem nového dne je snídaně, kterou nám majitel servíruje. Teplý štrúdl, teplé pečivo zapečené s vajíčkem a slaninou, domácí med, marmelády, vajíčka, sýry, croissanty, jogurty, mléko, místní 100% džusy. Jsme tedy výborně nastartovaní na celodenní putování Korčou.

Nejprve procházíme parčíkem u kostela sv. Marie, kde se mastí karty, hraje domino nebo jen tak klábosí na lavičkách. Tento obraz starší mužské generace, tolik typický pro Albánii, mě nepřestává uchvacovat. Vetché lavičky, na které byste si vyparádění báli sednout z obav o roztrhnutí svého oděvu, tu praskají ve švech. Parky žijí díky dědům. A domácnosti díky jejich ženám.
Z parku se vydáváme na místní trh. Nejprve na ten, kam chodí nakupovat místní obyvatelé. Je krásné slunečné počasí, ulice vedoucí k trhu jsou plné obchůdků vystavujících své zboží venku. Jdete ulicemi lemovanými domy v hrozném stavu, nejparádnější je přízemí, které bývá i omítnuté a plné zboží většinou chabé kvality. Když se přiblížíme k trhu, mumraj se stupňuje. V první linii stojí nejagresivnější prodejci. Kolem krku mají omotané zboží od ponožek přes cibuli po horské byliny a vykřikují na kolemjdoucí. Já tento styl nákupu věru nesnáším, ale je to každopádně zajímavé pozorovat. Na trhu se dá sehnat zřejmě vše. Já bych si tam kromě ovoce a zeleniny sice nekoupila nic, ale lidí je zde plno a igelitky se plní, i když zejména právě tím ovocem a zeleninou. Jíst se musí. Prodejce plastových růžových hraček to má oproti zelináři těžší. Hrát si s Barbie se nemusí.
Z prodejního víru si jdeme odpočinout na zrenovovaný Bazar Pazari i Korces. Je zde plno kaváren, ve kterých mladá generace popíjí kávu, salep, horský čaj, kouří zvláštně zapáchající cigarety, klábosí a hledí do svých chytrých telefonů. Bazar je velmi krásný kout Korči se vkusně zrenovovanými domy, který díky kavárnám žije typickou avazh avazh (klídek, nic nám neuteče) atmosférou. Co mě při procházení touto čtvrtí mrzí je, že i zdejší obchůdky prodávají vesměs divné cetky. Většina z nich je úplně zavřená. A obchodní centrum, které otevřené je, je téměř prázdné. Možná je to tím, že je víkend. Možná tím, že už je po sezóně. Málo turistů, málo obchodů, drahé nájmy. V kontrastu s ošuntělým ale živoucím vedlejším trhem na mě teď bazar působí trochu jako vyfešákované město bez života.
Z bazaru se vydáváme k mešitě a k hodinové věži, která je bohužel zavřená. Přes park Vangjush Mio míříme na pěší zónu. V parku se opakuje ranní scéna z parku u kostela sv. Marie. Sedáme si na od sluníčka vyhřátou lavičku. A zatímco si naše děti otrhávají kuličky pámelníku, pozoruji opět, jak zde v podzimní barevné kulise muži v podzimní etapě svých životů odehrávají dominové partie.  
Naší další zastávkou je již na pěší zóně muzeum vzdělávání. Chci klukům ukázat staré lavice a destičky na psaní, ale oni prý raději počkají venku. Tak si procházím muzeum sama. Je malé, jsem za chvíli hotová. Zahraničního turistu muzeum příliš neosloví, popisky jsou zde pouze v albánštině. Z muzea procházíme pěší zónou k ortodoxní katedrále.
Pěší zóna vede od katedrály k Červené věži. A jelikož jsme se nedostali na hodinovou věž, podíváme se na Korču z výšky právě odsud. Opravdu parádní svěží podzimní rozhledy.
A ještě jedna atrakce, kterou nesmíme v Korče vynechat, to by nám starší syn neodpustil. Fotbalový stadion místního šampióna KF Skenderbeu Korča. A tak se při západu slunce klepu zimou za plotem tréninkového hřiště, kde právě trénují malí kluci, a pozoruji svého syna, který i kdyby měl k sedátku přimrznout, nenechá si ujít tento zážitek. Za fotbalovým stadionem byl vystavěn moderní sportovní areál se spoustou hřišť a sportovišť. V Albánii jsem něco podobného dosud neviděla. Za fotbalovým stadionem také trčí chatrče, splácané z čeho se dá, s okapy čnícími k nebi coby komíny. Do jedné z nich se právě vrací usmolení táta se synem s károu plnou odpadků. V Albánii jsem něco podobného viděla již mnohokrát.
A na závěr ještě jeden postřeh z nedělního dopoledne v parku Rinia. Kluci jsou nejprve chvilku na hřišti, potom běží "půlmaratón". Vidíme veverku a asi deset minut ji pozorujeme, jak skáče ze stromu na strom. Na fontánce plavou kachny, je tu i socha želv a delfínů. A potom objevujeme bunkr. A zatímco na nedalekém francouzském hřbitově probíhá pieta připomínající konec první světové války a padlé francouzské vojáky, v parku přes cestu si dva čeští kluci hrají na obránce bunkru. Kapsy mají plné klacíků - pistolí, v ruce dlouhé klacky - pušky. Bunkr jistě ubrání, mají už přesně vymyšlenou taktiku, jak na nepřítele. Hodina v parku uteče jako voda. A víkend strávený procházkami po Korče nakonec zhodnotí takto: "Mami, les je mnohem lepší než cesta!"