Nedělní poledne v Elbasanu

Po dovolené v Kalábrii a zahájení školy v Tiraně si užíváme odpočinkový víkend. V neděli dopoledne vyrážíme do Elbasanu. Parkujeme v centru na parkovišti před hotelem Skampa, odkud to máme nadosah ke všem zajímavým místům. Podle map mapy.cz očekávám u parkoviště turistické informační centrum. Bohužel je tu jen prázdný stánek s tímto nápisem. Nevadí, vyrážíme bez letáků.

Nejprve procházíme parkem k etnografickému muzeu. V parku albánská scéna, kterou známe už z parku u jezera v Tiraně. Hloučky chlapíků pod stromy si užívají neděli. Sejdou se kolem pařezu, na který položí kus kartónu jako základnu pro celodopolední zábavu - domino. Takový karton je mnohem praktičtější než klasický stůl: kromě skládání domina se na něj dá zapisovat skóre jednotlivých her a navíc do něj můžete zapíchnout tužku, takže se při hře nikam nezakutálí. Hrají jen muži. Posedávají na kamenech nebo špalcích vypolstrovaných dalšími kartóny. Kolem hráčů domina přicházíme k muzeu. O víkendu je bohužel zavřené, jsem trochu zklamaná.

Vracíme se na hlavní bulvár a pokračujeme směrem k fotbalovému stadiónu. Je to ulice plná kaváren a všude to žije. V kavárnách sedí zejména muži. Opravdu jsem si cestou všimla jedné dost velké kavárny, v níž nebyla jediná žena. Asi vařily doma nedělní oběd, zatímco chlapi si vyrazili popovídat s kamarády. U fotbalového stadiónu se otáčíme a jdeme bulvárem zpět. Cestou se zastavujeme na ledovou kávu, pivko a dvě brava (místní pitíčko pro děti, které snad po návratu do Čech budu muset začít nějak dovážet, jinak nevím, co si kluci počnou). Pozoruju ruch na ulici a přemýšlím, co mi ten Elbasan, kde jsem poprvé v životě, tolik připomíná. A pak mi to dojde. S dětmi milujeme prohlížení leporel Susanne Bernerové z nakladatelství Paseka. A aby si děti trénovaly slovní zásobu, je na každé straně leporela tolik rozmanitostí, co si jen dovedete představit: různé kultury, různá povolání, různé příběhy, o kterých už jsme s dětmi prodiskutovali hodiny a hodiny. Po dnešku si říkám, jestli náhodou autorka nebyla pro inspiraci v Elbasanu: dědové s dominem v parku, mladíci třímající smartphony pokukující po holkách v kavárnách, vyfiknuté dívky pózující pro selfie, pán s kohoutem, žebračky s dětmi pod paží, některé ženy zahalené, většina spíše odhalených, klučík u fontánky, na kterého čeká taťka se dvěma slepicemi, pán s plnovousem k pasu prodávající spodní prádlo. A jak tam tak nad ledovou kávou sleduji ruch ulice, osloví nás z ulice postarší pán. Je čistě ustrojený, ale vypadá chudě. Chybí mu zuby a huhlá na nás něco albánsky. Vůbec nerozumíme. Ukazuje na náš stůl. Napadlo mě, že má žízeň a ukazuje na mou sklenici vody. Tak mu nabízím, jestli ji chce, ale on že ne a ukazuje dál na stůl. Tam už jsou ale jen dvě prázdné plechovky od brava. Pak si všimnu, že pán má v ruce sáček plný těchto plechovek. Když mu přidáme ty dvě naše, chytne se za srdce a s úklonou a úsměvem od nás odchází. Marně vzpomínám, zda jsem v životě viděla vděčnější výraz lidské tváře.

Zbytek prohlídky města trávíme uvnitř hradeb. Vstupujeme vchodem u východní věže, na kterou vystoupáme a užíváme si výhledů na Elbasan.

Poté pokračujeme ke Královské mešitě a ortodoxnímu kostelu sv. Marie. Vůbec jsem nečekala, že v centru Elbasanu najdu za hradbami takovou zajímavou "vesnici"! Opravdu mě to tu baví. Zákoutí zanedbaná a zanedbanější, opravená, k prodeji, s žebračkou, s milenci, zrenovovaná a proměněná v nádhernou restauraci, kde nám dnes bohužel kvůli konání velké svatby kromě pizzy nic neuvaří. Ale každý kout má co říci. A některé zdi mají i písemné vzkazy....

Týden v Kalábrii

Dnešním příspěvkem na chvíli opustíme Albánii, abychom se vydali navštívit její krásnou italskou "sestru" Kalábrii. Váhala jsem, zda do albánských alb vkládat cestu po jižní Itálii, ale nakonec proč ne. Zážitky z pobytu v Albánii nebudu omezovat státními hranicemi. Krásně je v Albánii, krásně je i mimo ní a nejkrásnější je volně cestovat do různých koutů světa, takže jdeme na to.

Spojení do Kalábrie je z Tirany výborné. Do hodiny jsme autem v přístavu ve městě Drač, odkud o půlnoci vyráží trajekt do italského Bari. Spíme v kabině na palandách. Děti prospí celou noc, mě budí houpání na vlnách. Nejsem právě rozená námořnice a kombinace vln a vydýchaného teplého vzduchu v kabině mi příliš pěkný zážitek nepřináší. V sobotu dopoledne přistáváme v Bari a vydáváme se na čtyřhodinový přesun autem k pobřeží Tyrhénského moře do oblasti Tropea - Capo Vaticano.

Naše první zastávka je ve městečku Tropea. Malebné městečko na skále právě zažívá vrchol turistické sezóny. Dozvídáme se, že se v Itálii blíží státní svátek a mnoho Italů si proto v polovině srpna vybírá dovolenou. Naše pokusy sehnat zde ubytování skončily neúspěchem. Po dvou hodinách pátrání jsme dostali jen dvě nabídky volných pokojů. Ten za 130 euro na noc ve sklepě bez oken a kilometr od pláže i ten u pláže za 460 euro na noc jsme odmítli.   

Jedeme dál směrem na Capo Vaticano. Tmavě oranžové slunce zapadající na obzoru za sopkou Stromboli nám nepříjemně připomíná, že den se chýlí ke konci a my jsme stále bez střechy nad hlavou. Až za tmy jsme dojeli k hotelu Marinella na Capo Vaticano, kde měli na tři noci volno. Na Capo Vaticano tedy trávíme dva dny. Pláže jsou tu písčité, pobřeží skalnaté, opravdu krásné zákoutí. Bohužel v polovině srpna přelidněné.

V úterý ráno opouštíme Capo Vaticano a jedeme podél pobřeží dál na jihozápad do městečka Scilla. Pro mě byla Scilla perlou Kalábrie. Už příjezd z městečka Bagnara Calabra odkrýval nezapomenutelné výhledy na Sicílii a pobřeží Kalábrie s hlavní dominantou Scilly - hradem na skále 70 m nad mořem. Po prozkoumání hradu, které bavilo i děti, zejména díky interaktivním stěnám v jednom ze sklepení, sejdeme křivolakými uličkami městečka na pláž Marina Grande. Kamínková pláž, průzračná voda, výhledy na hrad, pizza, zmrzlina, co víc si v parném dnu přát. Večer odjíždíme, máme zamluvené ubytování v Reggio Calabria.

 

Reggio mě opravdu baví. Není už tak turistické jako Tropea nebo Capo Vaticano, ale atmosféru má úžasnou. Z pláže jsou pěkné výhledy na protější Sicílii, podél pláží vede velká promenáda, v centru města pěší zóna Corso Garibaldi, nutností je zastávka na zmrzlinu Cesare Gelato (je to zelený stánek na kruhovém objezdu u nádraží Reggio di Calabria Lido). Moc dobrou kalábrijskou večeři jsme si dali v restauraci La cantina della Suocera poblíž Piazza Duomo.

Ve čtvrtek ráno se po dálnici vracíme z Reggia na severovýchod do městečka Pizzo. Procházku malebnými uličkami korunujeme v cukrárně na náměstí, kde si dáváme místní specialitu - zmrzlinu Tartufo. Je to vlastně zmrzlinová koule posypaná kakaem nebo pistáciemi, a když se prolížete ke středu, začne z ní vytékat čokoláda. Na oběd není po Tartufu ani pomyšlení, a tak jdeme na pláž stavět hrad z písku.

Poslední dva dny trávíme u kamarádů Přemka a Giovanny v městečku Pianopoli, odkud podnikáme výlety za koupáním k Jónskému i Tyrhénskému moři a navštěvujeme vesničku Tiriolo. Je v horách a říká se jí městečko dvou moří díky výhledům na Tyrhénské i Jónské moře. Turistů je tu minimum, takže zde na rozdíl od Tropey zažijete pravou atmosféru kalábrijské vesnice. Občerstvujeme se na náměstí u kostela (prodávají tu i Pilsner Urquell, které si majitel oblíbil, když pobýval v Čechách) a vydáváme se nahoru ke hradu. Výhledy nejsou zrovna ideální kvůli oparu, ale i tak je návštěva Tiriola krásný zážitek.

Děkuji Přemkovi a Giovanně za pozvání do Kalábrie, tipy na výlety a nezapomenutelný pobyt v Giovannině domku v městečku Pianopoli. A děkuji oběma našim dětem za cestovatelskou trpělivost, hlavně při čekání na zpožděné trajekty. Kalábrie je dalším koutem světa, jehož návštěvu jsem v této životní etapě nepředpokládala, kam se ale ráda vrátím.

Noční plavba trajektem zpět do Drače byla klidná. Ráno po probuzení vyhlížíme břehy Albánie. Zažívám zvláštní pocit. Po nádherných scenériích Kalábrie vidím přístav v Drači, což žádná velká krása není (tedy jak pro koho - kluci pozorují vykládku nákladní lodi a jsou u vytržení). Je mi ale až překvapivě dobře, jsme zpátky "doma". Končí prázdniny, v Tiraně nám začíná škola. Další etapa, další zkušenosti a zážitky. Tak brzy ahoj tady na blogu.