Blíží se polovina října a děti mají podzimní prázdniny. Vyrážíme na dovolenou na jih Albánie. Většinu cesty nám prší, ale když dojedeme do údolí řeky Drino, mraky se začnou rozestupovat a nám se odkryje nekonečná nádhera tohoto hornatého koutu Albánie. Po třech hodinách jízdy z Tirany jsme tu, šplháme se autem kamennými uličkami vzhůru městem bílých střech, jsme v Ďirokastře.
V Ďirokastře je několik hotelů, ale my bydlíme v tradičním soukromém domku ve středu starého města. Tip na toto ubytování jsem dostala od své albánské kamarádky Elly. A stálo to za to! Pohodlí takového noclehu sice se zázemím hotelu nelze srovnávat, zato vám ale přinese neopakovatelný zážitek a pravou atmosféru kamenného města. Ráno ochutnáte typickou snídani, tedy "horský" čaj s domácím medem z vesničky v horách, vajíčka, čerstvý sýr, domácí třešňovou a fíkovou marmeládu. A protože je po ránu venku již chladno, sedíte u snídaně doma v obýváku majitelů domku. Pak se jdete chvíli vyhřát na terásku domku, ze které jsou výhledy na střechy sousedních domů a vrcholky kopců tyčících se nad údolím. Sledujete domorodce, jak vystrkují peřiny z oken a nasávají do svých příbytků teplo slunečních paprsků. Ďirokastra je vystavěná na severovýchodním svahu, je to město stínů a v polovině října je tu už opravdu chladno.
Sobotní odpoledne trávíme prohlídkou hradu, obří pevnosti strategického významu tyčící se na skále po mnoho staletí. V tom minulém zde bylo i vězení. V jihozápadní části hradu objevujeme bektášskou hrobku, procházíme chodbou osvětlenou energií ze solárních panelů a vcházíme do severovýchodní části hradu s výhledy na okolí. Připadáte si z hradeb velkolepí oproti vesničkám v údolí, ale okolní vrcholy vám tak nějak připomínají, že ta vaše velkolepost má své meze.
Scházíme do podhradí. U parkoviště sedí dvě babky, jedna prodává bylinky z hor, druhá háčkované a vyšívané dečky. Jednu si koupím na památku. V ulici pod hradem pak vcházíme do kamenictví. Starý kameník tam vytesává obrázky do kamenných desek. Tady si suvenýry vybírají kluci. A je čas na večeři. Hned vedle kamenictví je tradiční restaurace Odaja. Vcházíme do prvního patra, jsme první hosté, a tak máme úplně pro sebe celý salónek. Plněné papriky, rýžové koule, imam bajalldi, rakije, korča a ta atmosféra...
Po jídle procházíme uličkou s tržnicí k náměstí s hotely, kde se zrovna chystá nějaká večerní muzika. V Ďirokastře totiž zrovna probíhají svátky folklóru Argjiro Fest. Blíží se večer, táhnu děti ještě na procházku k domu Ismaila Kadareho a do uličky Varosh. A pak se vracíme do našeho domku. Okny dost táhne, vycpáváme je polštáři, topíme klimatizací. Před spaním si ještě čtu Kadareho "The Fall of the Stone City", jsem opět v uličce Varosh a ve vězení v hradu.
Druhý den po snídani prochází naší ulicí průvod folklórních souborů z Albánie, Kosova, Chorvatska, Bulharska, Itálie a Řecka. Stojím na kraji cesty vedle dvou albánských babiček. Přehlídka barevných krojů jim zjevně vnesla jiskru do nového dne. Mávají, volají, posílají polibky, potom jedna chytne radostí za ruku i mě.
Po tomto kulturním zážitku vyrážíme trochu do hor. Kousek za Ďirokastrou se dochoval kousek akvaduktu, který nechal vybudovat Ali Paša Tepelenský pro zásobování hradu. Je to moc pěkná procházka "vesnickým" okrajem Ďirokastry, potkáváme zde dva chlapíky s puškami a psy se zvonky na krku, překonáme skládku odpadků a pak už se nám v údolí odkryje pohled na kamenný most. Jdeme až k němu, v údolí je nádherně teplíčko, poprvé od příjezdu do Ďirokastry odkládáme mikiny.
Na oběd vyjedeme autem na kopec nad Ďirokastrou do restaurace Kerculla. Zde si dáváme opět výborný oběd, kluci vyrážejí na průzkum okolí restaurace, ale já si posedím na terase. Užívám si výhledů a vůbec mi nevadí, že mi číšník ne a ne donést objednaný dezert "oshaf", místní specialitu ze sušených fíků a ovčího mléka, alespoň mám alibi chvíli si odpočinout. Ale když mi ho pak donese, je tu ještě lépe, alespoň dokud nepřiběhnou kluci a nesní mi ho.
Z restaurace sjedeme dolů na prohlídku domu Zekate vybudovaného na počátku 19. století. Jsme tu jediní návštěvníci, a tak máme to štěstí, že tento neuvěřitelný dům, vlastně dvě věže s velkým klenutým průčelím, patří chvilku jen nám. Zatímco kluci hledají, kde byl v domu záchod, kochám se velkým pokojem s krbem, dřevěným stropem a malbami květin na stěnách. Z balkónu jsou opět nádherné výhledy do celého okolí.
Nedaleko Ďirokastry u vesničky Saraqinisht se nachází pozůstatky antického města Antigoneia. Zajímavá je už cesta místními vesnicemi. Mezi vesničkou Arshi Lengo a Asim Zeneli jsou dva bunkry. Jeden z nich je očividně obydlen. Na "střeše" má nádrž na vodu a lze si všimnout i jistého vybavení vnitřku. Když chybí střecha nad hlavou, je i bunkr dobrý. Ve vesnici kopají kluci do míče. Z krajnice je pozoruje klučina s ovázanou hlavou, za ním jednoduchá budova, bílá, vypadá jako trafika nebo přinejlepším nějaký základní obchod, ale má nápis "ambulance". Tu chybí kus silnice, utrhla se i se svahem, osobní auta naštěstí mohou jet hlínou. Za vesnicí Krine je u silnice pěkný kostelík, a potom už je to jen kousek k odbočce na velké parkoviště, kde bude toto odpoledne díky našemu vozu alespoň jedno obsazené místo. Areál Antigoneia je dost rozlehlý, trávíme tu dvě hodiny a za celou dobu potkáváme jen tři cyklisty. Je to nádherná procházka úžasnou přírodou mezi zbytky dávného města zničeného ve 2. století př. n. l. Slunce klesá k obzoru, Antigoneia má zlatavou barvu a my se vracíme zpátky do Ďirokastry. Usínáme pod bílou střechou, přikrytí vším, co je k mání. Ráno po snídani odjíždíme z tohoto kamenného města do slunné Sarandy. Kromě rýmy si odvážím velký zážitek, takový těžký, kamenný, ale zároveň vybroušený a nezapomenutelný, přesně jako výrobky kameníka pod hradem.
Žádné komentáře:
Okomentovat