Na hradě v Kruji nejsou bobky

Je nedělní ráno. "Kluci, pojedeme se podívat na hrad do Kruji!" "Mami, a budou tam bobky?" Hned mi bylo jasné, jak velký dojem udělal na našeho tříletého cestovatele výlet na hrad v Himaře minulý víkend. Děti objevují svět kolem sebe opravdu všemi smysly a pobyt v Albánii jim v tomto ohledu zjevně přináší řadu výrazných obrazů, kterými si zdobí život. Jako třeba právě minulý víkend v Himaře. Je už tma, čekáme na palačinku u stolu v restauraci. Kluci už jsou unavení a začínají být dost protivní. Starší syn dává nohy na stůl, na výzvy, aby to nedělal naprosto nereaguje. Jdu s ním od stolu pryč na pěší zónu, kde mezi prodejci sedí na zemi také žebračka se dvěma malými dětmi pod přikrývkou. Nemají palačinku, nemají ani domov, budou spát na chodníku. Chápe, vracíme se zpátky ke stolu, sedí jako přikovaný a čeká na svou palačinku.

Ale pojeďme již do Kruji. Velmi příjemné překvapení nás čeká hned v Tiraně. Je otevřen poslední úsek obchvatu, auta přijíždějící po dálnici z Elbasanu a mířící do Drače už nemusí jezdit městem. Tiranu tedy rychle objedeme a zasekneme se až v periferní části Kamëz na severozápadě Tirany. Tam je opravdu živo. Doprava hustá, popojíždíme krokem. Je to asi poprvé v životě, kdy si dopravní zácpu užívám. Na ulici je zrovna trh. Někteří prodejci mají rozpadající se stánky, většina jich ale sedí na zemi. Prodávají všechno možné, hlavně oblečení a obuv. Zboží je na zemi na hromadách, obsypané lidmi, kteří se jím prohrabují. Je to tu jak v mraveništi, každý si v igelitovém sáčku odnáší do své komůrky nějaký úlovek. Vzpomínám na náš včerejší nákup v nákupním centru TEG na opačném konci Tirany. Jedno město, jiný svět.

V Kruji parkujeme poblíž restaurace a hotelu Panorama. Přijíždíme v čase oběda, a tak poznávání města zahajujeme právě v této restauraci. Při zpěvech muezína linoucích se z blízké mešity obědváme albánskou specialitu "tavë dheu" na balkóně s nádherným výhledem na hrad a orientální bazar. Po obědě procházíme uličku místního bazaru, kde lze pořídit rozličné albánské suvenýry od popelníků ve tvaru bunkru, po ručně tkané koberce, tradiční boty a čepice z ovčí vlny nebo třeba hrnky s Enverem Hoxhou.

 

V areálu hradu jdeme nejprve do etnografického muzea, které je úžasné a baví to tu i děti. Kluci mě překvapili, protože chtěli jít i do dalšího muzea věnovaného národnímu hrdinovi Skanderbegovi. Hrad v Kruji byl totiž v polovině patnáctého století nedobytnou pevností, která pomohla Skanderbegovi bránit Albánii před osmanskou invazí. Klukům se tu moc líbila nástěnná malba zobrazující Skanderbega bojujícího proti Turkům, už ho dokáží poznat podle typické helmy. Starší syn myslím nad těmi albánsko-tureckými souboji dost přemýšlel, ve škole má totiž albánské i turecké kamarády.

Po prohlídce muzeí scházíme dolů k mešitě Dollma Teqe. Z kamenné terasy vedle mešity jsou jedinečné výhledy na hory tyčící se nad Krujou i na krajinu na západ směrem k pobřeží. "Mami, tak bobky tady nejsou žádný." Ne, Kruja je krásné turistické město. Takové vyšňořené, upravené, turisty vyhlížející. A s úspěchem. Na nedostatek návštěvníků si Kruja myslím nemůže stěžovat.  

Z podzemí za sluncem

Albánie je země prošpikovaná betonovými bunkry. Ten v centru Tirany, Bunkart 2, mě lákal k návštěvě již od prvních dnů našeho pobytu v Albánii. Je prvního září, děti jsou ve škole, mám dvě a půl hodiny času, a tak vyrážím do podzemí. Se vstupenkou za 500 leků (100 Kč) vcházím do světa mapujícího dějiny albánské policie. Prohlídka Bunkartu je velký zážitek, muzeum působí na všechny vaše smysly. V místnosti věnované odsouzeným na smrt procházíte mezi ze stropu visícími tabulemi se seznamy tisíců lidí, které se pohupují v "průvanu" způsobeném vaší přítomností, ve výslechové místnosti s pravidelně blikajícím světlem slyšíte tlukot srdce mísící se s klapáním psacího stroje, v další místnosti zíráte na "Příšeru diktatury" třímající v jedné ruce krumpáč a ve druhé pušku. Já jsem se tedy zejména v části věnované činnosti tajné policie Sigurimi natolik "zasekla", že mi dvě a půl hodiny na prohlídku prostě nestačily, budu se tam muset ještě někdy vrátit.

Odpoledne se přesouváme na jih, víkend chceme strávit u moře v městečku Himara. Cesta z Tirany nám trvá necelé čtyři hodiny. Úsek z Tirany do Vlóry mě moc nebaví, i když i zde můžete zažít v Čechách nepoznané. Jako třeba když vám na dálnici jede v ústrety cyklista - v protisměru, dokonce v rychlejším levém pruhu. Za Vlórou vede silnice podél pobřeží a za městečkem Orikum se začíná stoupat do hor do průsmyku Llogara. Zde se odkryje jedinečný výhled na albánskou riviéru: azurové Jónské moře s řeckým Korfu na obzoru, dole bílé pláže albánského pobřeží a nad vámi vrcholy zdejších hor přesahující 2000 m n.m. Klesáme serpentinami dolů a projíždíme nádhernou vesničkou Dhermi.

Ještě před západem slunce dorážíme do Himary. Máme zarezervovaný bungalov u pláže Livadh. Nejprve nemůžeme u bungalovů nikoho najít, poté zjišťujeme, že pro nás sice mají dva pokoje, ale každý v jiném bungalovu. Naštěstí se nakonec tuto komplikaci podařilo vyřešit tak, že se jeden ochotný německý pár přestěhoval, takže jsme mohli bydlet pohromadě. Jdeme se podívat na pláž. Právě zapadá slunce, moře je klidné, nebe zbarvené dorůžova a uprostřed pláže se tyčí bunkr. Poslouchám vlny pravidelně narážející na břeh a do myšlenek se mi znovu dere jiný pravidelný zvuk z dnešního dopoledne v tiranském podzemí, jsem znovu ve výslechové místnosti, příšera z bunkru se mnou přijela i k moři...

Sobotu trávíme na pláži Livadh. Hlavní sezóna tu očividně skončila, i když turisté sem prý jezdí až do října. Každopádně na pláži už rozebírají dřevěné chodníčky, odnášejí slunečníky a lehátka. Lidí je tu i přes krásné počasí opravdu málo. I v restauraci, kam jsme vyrazili za místními specialitami, už se zdá, že se chystají k zimnímu spánku. Z jídel, která jsme si v jídelním lístku vybrali, víc než polovinu nemají. To se nám v Albánii ještě nestalo. Pláž Livadh je počátkem září velmi klidné místo v krásném koutu Albánie. Moře je průzračné, pláž kamínková a směrem k horám se na skále tyčí vesnička se zbytky hradu.

Na hrad se jedeme podívat v podvečer. Opravdu skvělé místo. Nevíte, kam se dříve dívat, zda dolů na moře, na okolní hory nebo na zbytky hradu, které mají v zapadajícím slunci vynikající atmosféru. Posloucháte bekot ovcí na protějších svazích, čicháte bobky kolem a říkáte si, čípak asi je ten plášť a klobouk ležící na lavici v rozpadlém kostele, který ale vzhledem k množství svíček a náboženských dekorací zdaleka není jen zapomenutou ruinou.  

Z hradu sjíždíme do zátoky k městu Himara. Žije zde početná řecká menšina, což zaznamenáme hned v restauraci, kam usedáme k večeři. Jídelní lístek je v řečtině, albánština s angličtinou a italštinou jsou v něm jako další světové jazyky taktéž uvedeny, ale již menším písmem. Nemají Korču, piju řeckou vodu. Po večeři míříme na zdejší promenádu. Opravdu to tu žije, turistů plno, zde to tedy na přípravu k zimnímu spánku zdaleka nevypadá.

V neděli ráno je po bouřce nebe nejprve zatažené, jdeme na procházku podél pobřeží. Dáváme si kávu a Brava v restauraci na pláži "Blue Bay", stavíme kamenné skřítky a potom už se vracíme do bungalovu a balíme věci, večer musíme být zpátky v Tiraně.

Zpět jedeme stejnou cestou jako v pátek. V průsmyku Llogara nám teploměr ukazuje 22 stupňů, což je největší zima, kterou jsme v Albánii od našeho příjezdu na konci června zaznamenali. Jedeme tu pomalu mezi kozami, otevíráme okénka, nasáváme vůni borovic a čerstvost vzduchu a užíváme si výhledy na vrcholy i do údolí.