Vyrážíme na sever, další jarní víkend strávíme ve městě Skadar/Shkodra. Po dvouhodinové cestě autem z Tirany jsme tu, vjíždíme do města tří řek, severoalbánské kulturní metropole na břehu Skadarského jezera, jsme ve Shkodře. Na kopci nad městem se tyčí impozantní hrad Rozafa. Průzkum Shkodry zahajujeme v sobotu dopoledne právě zde, v hradu skrývajícím dle legendy ve svých pevných zdech oběť ženy, jejíž jméno nese.
V jistém ohledu máme štěstí, že nás děti o víkendu nenechají dospat. Na Rozafě jsme tak jedni z prvních návštěvníků a máme tento hrad téměř jen pro sebe. Tedy dokud nedorazí školní výlety a prostor nevyplní rej dětí. Procházíme jednotlivá nádvoří. Rozafa teď na jaře doslova kvete. Žlutě. Je nádherná. Výhledy z hradeb nám částečně zahaluje opar, ale i tak je to zážitek. Na třetím nádvoří procházím zdejší muzeum a pak ještě řešíme s partou albánských kluků záhadu pěti hadů. Kluci jeden po druhém lezou do tajného východu z hradu a s jekotem vylézají zpět. Je tam prý pět hadů. Já se přesvědčit nejdu, nemám hady ráda.
V areálu hradu je i jedna kavárna/restaurace, my ale s dětmi sjíždíme pod kopec do restaurace Shqiponja na břehu řeky Drini. Je tu velké dětské hřiště a pěkné výhledy na řeku. Taky tu mají minizoo. "Mini" v názvu se bohužel vztahuje i na velikost klecí. V Albánii se životní podmínky zvířat v zajetí neřeší. Dvě orlice, symbol národa, se v klícce moc neproletí, rys odchycený v albánských Alpách jen leží a sní o tom, jak se kdysi proháněl v horách, o medvědech v protějším rohu nemluvě. Jdu raději zpět ke stolu. Posezení u kávy je v Albánii neodmyslitelná součást každodenního života, a nám nedělá problém tuto místní tradici přijmout za svou. A tak u šálku kapučína s výhledem na řeku i na hrad na kopci nasávám atmosféru Shkodry. Líbí se mi ty její řeky - Kir, Drini, Buna. Jsou velké, relativně čisté. Rybáři tu u cest prodávají kapry a další ryby.
My se na oběd vydáváme do oblasti Shiroke/Zogaj na břehu Skadarského jezera. Po přejetí nového mostu přes Bunu projíždíme velmi chudou částí města. Zrovna tu probíhá praní prádla a jeho sušení na plotě u silnice. Nuzný život zdejší komunity mi opět připomene rysa v minizoo. Tato klec není z drátů, ale z chudoby. A rysovi alespoň někdo do klece přinese jídlo.
Po projetí zatáčky se dostáváme na břeh Skadarského jezera lemovaný bary a restauracemi. Silnice se zužuje, ale pokračuje dál podél jezera až do osady Zogaj. Je tu krásná příroda, klid. Kousek před vesničkou Zogaj se nachází restaurace B7, opravdu nádherné místo s vynikající kuchyní, kde si dáváme místní specialitu - zapečeného kapra. Delikatesa.
Vracíme se do centra Shkodry a jdeme na procházku na pěší zónu. Od náměstí Matky Terezy procházíme kolem nové mešity ulicemi Kole Idromeno a Gjuhadol ke katolické katedrále a zpět. Je to krásná část Shkodry s renovovanými budovami z osmanské éry, s kavárnami a restauracemi, kde se nachází i muzeem fotografie Marubi. Shkodra je město kol, množství cyklistů v ulicích dodává městu naprosto jedinečný, nezapomenutelný ráz. A auta zde v porovnání s Tiranou o poznání častěji dávají přednost chodcům a cyklistům, dokonce i mimo přechody. Pěší zóna je uklizená, občas ale i tady lze, zejména v postranních uličkách, nalézt ruiny domů, které slouží jako skládky. Jdete kolem rozpadlého domu, na němž je přibitý zákaz odhazování odpadků. Cedule je doprovázena dostatkem popelnic, leč nedostatkem lidské vůle.
Z pěší zóny se vydáváme na večeři zpět do našeho hotelu, který je zcela výjimečným místem. Oáza albánské hrdosti servírovaná turistům ve vytříbeném stylu. Tradita Geg
& Tosk. V rekonstruovaném domě ze 17. století se skrývá hotel zařízený dle albánských tradic, zdejší restaurace připravuje a servíruje tradiční pokrmy. Dům je vlastně muzeem, v němž se ovšem luxusně bydlí a výtečně jí. Pro majitele je Tradita vyjádřením jejich lásky k rodné zemi. Nezbývá než jejich domovině popřát co nejvíce takových vlastenců.
V neděli zakončujeme po vynikající snídani v Traditě návštěvu Shkodry prohlídkou muzea fotografie Marubi. Trávím zde asi hodinu. Muzeum je velmi pěkné, kromě fotografií zachycujících historické události jsou zde k vidění zejména portréty obyčejných i vážených osob ze Shkodry a dalších oblastí severní Albánie. Když vycházím z muzea, jsem ještě natolik myšlenkami mezi těmito černobílými obrazy, že mě na pěší zóně málem přejede kolo.
Před odjezdem do Tirany ještě míříme ze Shkodry zhruba 7 km severovýchodně podél řeky Kir k nejstaršímu osmanskému mostu v Albánii "Ura e Mesit". Dojem z tohoto místa bohužel výrazně kazí odpadky podél toku řeky Kir, na které je z mostu výhled.
Ze Shkodry odjíždím jako obvykle plná albánských dojmů. Shkodra je pro mě městem bicyklů, jedinečných kulinářských zážitků, fotografií, Rozafy a Tradity. Rozhodně toto město a jeho okolí stojí za další návštěvy. Skadarské jezero bude lákadlem v teplejších měsících. Ale příště jízdní kola s sebou!
Žádné komentáře:
Okomentovat