Berat z ptačí perspektivy

Třetí, závěrečný den v Beratu trávíme výstupem na kopec Gorice, na který jsme měli tak krásný výhled z našeho balkónu.  Přejdeme most a procházíme čtvrtí Gorice. Po ránu je protější Mangalem nádherně plný slunce.

Stezka nahoru vede od mostu Ura e Gorices. Jdeme tudy my a pasáček s kozami. Ty mu utíkají do svahu nahoru i dolů, rve se za nimi houštinami a nahání je zpět na cestu. Ten z nás asi radost nemá. Kozy se nás totiž bojí, a o to více se mu rozbíhají.

Les je plný koz a ovcí, je tu i několik hlídacích psů, tři pasáci a my. Jeden z pastevců se nám snaží být nápomocen, mám pocit, že má obavy, aby naše děti tento výstup zvládly. Je to samé avazh, avazh, ukazuje ustaraně na špinavé kalhoty staršího syna, jako by to byly první špinavé kalhoty, které kdy viděl. Ukazuje nám, kudy máme jít lesem ke zbytkům hradu a anténě, ale my se nadále držíme cesty. On tedy vyjde svou zkratkou, abychom se po čtvrt hodině znovu sešli na vrcholu kopce. To už jsou tam na nás dva. Hlavní důvod, proč nás takto doprovázeli, byl ten, že měli nahoře na kopci stádo a hlídací psy. Nakonec nám i řekli, ať na samotný vrchol kvůli psům raději nechodíme. Nevadí, psy obcházíme a užíváme si vyhlídky z opačného konce. Berat jako na dlani, vidíte odsud všechno. Na hrad se díváte z výšky. Nádhera.

Jdeme stezkou dál, za chvíli nás čeká klesání z kopce dolů. Mísí se ve mně dojmy posledních dnů. Architektonické a přírodní půvaby, chudoba a nápomocnost místních lidí, ale i špína, bída a splín. Kdypak se podaří, aby byl skvost této země vnímaný z ptačí perspektivy doplněn i solidním žitím a čistotou z perspektivy mravenčí? Otáčím se. Odpovídá mi snad hora Shpirag? Tento vrásčitý vrch je asi dost zatrpklý svým vzhledem, a tak chce vrásky na čelech prohloubit i místním lidem. V dobách komunismu připomínal zdejším obyvatelům tehdejší realitu sloganem "ENVER". Vrásky hoře zůstaly, slogan se změnil. Otázkou je, co tím svým "NEVER" chce říci lidem nyní.

Po obědě v restauraci Castle park, kde se kluci vyřádili na hřišti a všichni jsme si pochutnali na výborném obědě, se vracíme do Tirany. Cestou se ještě zastavujeme v obci Ura Vajgurore v rodinném vinařství Čobo. Vinařství má v této rodině již dlouhou tradici přerušenou komunistickým režimem. Nyní vinařství produkuje dva druhy bílého vína, čtyři druhy červeného vína a rakiji. Ročně 100 tisíc lahví. Parkujeme u vinařství, na zahrádce u stolů právě probíhá ochutnávka vín. Ujímá se nás slečna, která nám nabízí prohlídku vinařství a vede nás do prodejny vín. Jsem tu nadšená. Pro mě je toto vinařství symbolem albánské naděje - místní tradice, šetrná práce rodiny na zdejší půdě, otevřenost a pohostinnost vůči návštěvníkům. Doufám, Shpiragu, že pravdu nemáš!