Mys Kepi i Rodonit

Severně od města Drač vyčnívá do moře kousek pevniny připomínající roh, který nás dnes zlákal k návštěvě. Po předchozích víkendech jsme hledali nějaké zajímavé místo poblíž Tirany, kde by si děti mohli užít moře, a které by zároveň nabízelo i jiná lákadla než obří pláže se slunečníky. Z Tirany je to k moři nejblíže na pláže v bezprostředním okolí města Drač, ale ty jsou v letní sezóně přeplněné, nekonečné řady slunečníků lemující pobřeží nás nelákají. A tak se tento mys, Kepi i Rodonit, na kterém se nachází i hrad albánského národního hrdiny Skanderbega, stal cílem naší dnešní výpravy.

Po snídani vyrážíme autem z Tirany. Dálnici z Tirany na Drač opouštíme u sjezdu na Maminas a jedeme silnicí, ze které postupně odbočuje několik cest k plážím zátoky Lalzit. My pokračujeme dál přes osady Draç a Shetaj až na konec asfaltky, k místům, kde už se výběžek do moře zužuje. Přijíždíme ke kostelu svatého Antonína. Nejprve jdeme prozkoumat místní pláž. Musím říci, že jsem příjemně překvapená. Ano, je tu pár odpadků, ale jinak je pláž skvělá. Voda čistá, na pláži jsou slunečníky a lehátka (to jsem v těchto končinách už nečekala), ale jen ve dvou řadách, lidé téměř žádní, mají tu dokonce i kavárničku a sprchu. Potkáváme zde skupinku Čechů. Projdeme se po pobřeží, v kavárně si dáme kávu, děti džus Bravo a vyrážíme ke kostelu sv. Antonína.

Kostelík je krásný, hned u plotu fotím, načež nás nějaký pán upozorňuje na omezení focení. Moc nerozumíme, ale nakonec se domluvíme a je to tedy tak, že uvnitř kostela nelze fotit s bleskem. Naši konverzaci s Albáncem bych vám přála slyšet, zásadní byla věta "Pa "Blitz"!"

Od kostelíka autem ještě malinko popojedeme po prašné cestě a parkujeme na místě, nad kterým se tyčí čtyři masivní bunkry z dob komunismu. Chceme je jít prozkoumat, ale děti zásadně nesouhlasí, a tak pokračujeme rovnou směrem ke Skanderbegově hradu. Jdeme cestičkou, ze které se otevírají nádherné výhledy na pláže pod námi. Idylu malinko kazí neustálé usměrňování našich synků, aby nechodili tak blízko ke kraji, neb sráz pod námi byl opravdu strachnahánějící. Dostáváme se k místu, odkud vidíme na samotný okraj výběžku a hrad. Nádhera. Azurové moře, uzounká cestička vinoucí se zelení dolů k hradu, ohlušující cikády a příjemných 30 stupňů a v tom všem jen my čtyři. Ideální sobota!

Jsme u hradu, prohlížíme zachovalou věž, hradby, pláž a ... odpadky. Ach jo. Opět. A na tomto místě v dost nečekaném množství. Odkud se tu berou? Asi albánské dary moře... Opět připomínka toho, že příroda si poradí s lecčíms, ale s plastovou lahví ne. Jsou tady všude, okolí hradu připomíná skládku. Řešíme, kudy pokračovat dál, přes odpadky po pobřeží se nám nechce, vracíme se zpět na cestičku vedoucí přes vršek výběžku. Je ale dost zarostlá, nechceme děti vláčet pichlavým křovím, už tak reptají, že chtějí "lovit ryby" v moři a chození je nebaví, tak se vracíme mezi petky a jdeme dál podél pobřeží ke špičce výběžku. Pohled na moře je úžasný, pohled na pláž zoufalý. Poskakujeme po kamenech v moři, po pláži se nám to přes lahve moc nelíbí. No, svět je takový, jaký ho chceme vidět, takže se dívám pod nohy a vpravo na moře, děti sbírají mušličky a máme se dobře. Jsme na špičce a pokračujeme dál. Na jižní straně mysu je odpadků méně. Pokračujeme, kam až nám moře dovolí, potom už naráží do skal, a tak naše pouť končí. Dvě hodiny trávíme na pláži, kde jsme jen my a dvě další skupinky lidí. Moře je skvělé, pláž bezprostředně lemující moře čistá, odpadky jsou za námi. Dívám se jen dopředu a mám dokonalé odpoledne.

Zpět se vracíme stejnou cestou, jinudy to ani nejde, z pláží se nahoru tyčí strmé útesy. Závěrečný úsek cesty zdoláváme jinou stezkou, otevírají se nám krásné pohledy na Rodonský mys.

Zbývá prozkoumat zmíněné bunkry. Menších jsme už v okolí kostelíka viděli několik, ale tyto čtyři, to je tedy výstavba. Nad bunkry se tyčí dělostřelecká pozorovatelna. Dnes vše zarůstá ostružinami a bodláky, což se mi na tomto betonovém monstru asi jediné líbí... Inu, každá epocha zanechává své stopy. I my jsme na tomto mysu svou zanechali. A tak po Hoxhových bunkrech jako poslední fotku dnešního příspěvku vkládám hrádek vybudovaný zlatými českými ručičkami.