V březnu u moře: Gjiri i Lalezit

Zdá se, že zima v Tiraně definitivně skončila. Zatímco před deseti dny jsme si i ve městě užili dvoudenní sněhovou nadílku, tento týden se nám zde teploty vyšplhaly až k dvacítce. Slunce už má sílu, jak by také ne, když za čtyři dny budou oslavy konce zimy, kterým se zde říká rovnou "Dita a veres" (Den léta). A tak jsme si v sobotu vyrazili na pláž.

Ráno po snídani míříme směr Drač, či spíše do zátoky Gjiri i Lalezit. Cesta přes Tiranu je rychlá, díky obchvatu se jako vždy zasekneme až na obřím kruhovém objezdu Sheshi Shqiponja. A odtud už po dálnici pokračujeme až na sjezd na Maminas. Na dálnici za Shqiponjou zjišťujeme, že zde proběhla výměna všech palem, které tu dálnici dříve lemovaly, za borovice. Téměř to tu nepoznáváme. V zátoce Gjiri i Lalezit parkujeme u pláže Insifa. Je to taková zelená oáza s pěkným dětským hřištěm a restaurací. Kvůli vydatným dešťům z předchozích dnů je hřiště bohužel celé pod vodou, a tak míříme rovnou na pláž.

Na plážích je tu po zimě spousta odpadků. Vydáváme se podél moře jižním směrem a putujeme asi hodinu. Děti pobíhají, malují v písku, sbírají mušličky a hrají si na rybáře - loví v kalužích. Sluníčko krásně hřeje, chladivý vítr od moře s sebou přináší léčivý slaný vzduch. Dojdeme až k rybáři, který straží v moři sítě, poté je vytahuje prázdné ven a přesouvá se na kole po břehu zkoušet štěstí zase kousek dál.

My jsme s kluky zkusili štěstí na kole a odrážedle v neděli v parku u jezera v Tiraně. A octli jsme se v moři, moři lidí. Slunce vytáhlo národ sem, doprava kolabuje, všechna parkoviště jsou plná, policisté uzavírají sjezd z městského okruhu k jezeru. My jsme jedno volné místo k zaparkování našli, ale v parku jsme strávili jen něco málo přes hodinu. Nebylo tam téměř k hnutí a pravděpodobnost, že se nám děti na hřišti ztratí, se věru blížila jistotě.