Je nedělní ráno. "Kluci, pojedeme se podívat na hrad do Kruji!" "Mami, a budou tam bobky?" Hned mi bylo jasné, jak velký dojem udělal na našeho tříletého cestovatele výlet na hrad v Himaře minulý víkend. Děti objevují svět kolem sebe opravdu všemi smysly a pobyt v Albánii jim v tomto ohledu zjevně přináší řadu výrazných obrazů, kterými si zdobí život. Jako třeba právě minulý víkend v Himaře. Je už tma, čekáme na palačinku u stolu v restauraci. Kluci už jsou unavení a začínají být dost protivní. Starší syn dává nohy na stůl, na výzvy, aby to nedělal naprosto nereaguje. Jdu s ním od stolu pryč na pěší zónu, kde mezi prodejci sedí na zemi také žebračka se dvěma malými dětmi pod přikrývkou. Nemají palačinku, nemají ani domov, budou spát na chodníku. Chápe, vracíme se zpátky ke stolu, sedí jako přikovaný a čeká na svou palačinku.
Ale pojeďme již do Kruji. Velmi příjemné překvapení nás čeká hned v Tiraně. Je otevřen poslední úsek obchvatu, auta přijíždějící po dálnici z Elbasanu a mířící do Drače už nemusí jezdit městem. Tiranu tedy rychle objedeme a zasekneme se až v periferní části Kamëz na severozápadě Tirany. Tam je opravdu živo. Doprava hustá, popojíždíme krokem. Je to asi poprvé v životě, kdy si dopravní zácpu užívám. Na ulici je zrovna trh. Někteří prodejci mají rozpadající se stánky, většina jich ale sedí na zemi. Prodávají všechno možné, hlavně oblečení a obuv. Zboží je na zemi na hromadách, obsypané lidmi, kteří se jím prohrabují. Je to tu jak v mraveništi, každý si v igelitovém sáčku odnáší do své komůrky nějaký úlovek. Vzpomínám na náš včerejší nákup v nákupním centru TEG na opačném konci Tirany. Jedno město, jiný svět.
V Kruji parkujeme poblíž restaurace a hotelu Panorama. Přijíždíme v čase oběda, a tak poznávání města zahajujeme právě v této restauraci. Při zpěvech muezína linoucích se z blízké mešity obědváme albánskou specialitu "tavë dheu" na balkóně s nádherným výhledem na hrad a orientální bazar. Po obědě procházíme uličku místního bazaru, kde lze pořídit rozličné albánské suvenýry od popelníků ve tvaru bunkru, po ručně tkané koberce, tradiční boty a čepice z ovčí vlny nebo třeba hrnky s Enverem Hoxhou.
V areálu hradu jdeme nejprve do etnografického muzea, které je úžasné a baví to tu i děti. Kluci mě překvapili, protože chtěli jít i do dalšího muzea věnovaného národnímu hrdinovi Skanderbegovi. Hrad v Kruji byl totiž v polovině patnáctého století nedobytnou pevností, která pomohla Skanderbegovi bránit Albánii před osmanskou invazí. Klukům se tu moc líbila nástěnná malba zobrazující Skanderbega bojujícího proti Turkům, už ho dokáží poznat podle typické helmy. Starší syn myslím nad těmi albánsko-tureckými souboji dost přemýšlel, ve škole má totiž albánské i turecké kamarády.
Po prohlídce muzeí scházíme dolů k mešitě Dollma Teqe. Z kamenné terasy vedle mešity jsou jedinečné výhledy na hory tyčící se nad Krujou i na krajinu na západ směrem k pobřeží. "Mami, tak bobky tady nejsou žádný." Ne, Kruja je krásné turistické město. Takové vyšňořené, upravené, turisty vyhlížející. A s úspěchem. Na nedostatek návštěvníků si Kruja myslím nemůže stěžovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat