Nedělní poledne v Elbasanu

Po dovolené v Kalábrii a zahájení školy v Tiraně si užíváme odpočinkový víkend. V neděli dopoledne vyrážíme do Elbasanu. Parkujeme v centru na parkovišti před hotelem Skampa, odkud to máme nadosah ke všem zajímavým místům. Podle map mapy.cz očekávám u parkoviště turistické informační centrum. Bohužel je tu jen prázdný stánek s tímto nápisem. Nevadí, vyrážíme bez letáků.

Nejprve procházíme parkem k etnografickému muzeu. V parku albánská scéna, kterou známe už z parku u jezera v Tiraně. Hloučky chlapíků pod stromy si užívají neděli. Sejdou se kolem pařezu, na který položí kus kartónu jako základnu pro celodopolední zábavu - domino. Takový karton je mnohem praktičtější než klasický stůl: kromě skládání domina se na něj dá zapisovat skóre jednotlivých her a navíc do něj můžete zapíchnout tužku, takže se při hře nikam nezakutálí. Hrají jen muži. Posedávají na kamenech nebo špalcích vypolstrovaných dalšími kartóny. Kolem hráčů domina přicházíme k muzeu. O víkendu je bohužel zavřené, jsem trochu zklamaná.

Vracíme se na hlavní bulvár a pokračujeme směrem k fotbalovému stadiónu. Je to ulice plná kaváren a všude to žije. V kavárnách sedí zejména muži. Opravdu jsem si cestou všimla jedné dost velké kavárny, v níž nebyla jediná žena. Asi vařily doma nedělní oběd, zatímco chlapi si vyrazili popovídat s kamarády. U fotbalového stadiónu se otáčíme a jdeme bulvárem zpět. Cestou se zastavujeme na ledovou kávu, pivko a dvě brava (místní pitíčko pro děti, které snad po návratu do Čech budu muset začít nějak dovážet, jinak nevím, co si kluci počnou). Pozoruju ruch na ulici a přemýšlím, co mi ten Elbasan, kde jsem poprvé v životě, tolik připomíná. A pak mi to dojde. S dětmi milujeme prohlížení leporel Susanne Bernerové z nakladatelství Paseka. A aby si děti trénovaly slovní zásobu, je na každé straně leporela tolik rozmanitostí, co si jen dovedete představit: různé kultury, různá povolání, různé příběhy, o kterých už jsme s dětmi prodiskutovali hodiny a hodiny. Po dnešku si říkám, jestli náhodou autorka nebyla pro inspiraci v Elbasanu: dědové s dominem v parku, mladíci třímající smartphony pokukující po holkách v kavárnách, vyfiknuté dívky pózující pro selfie, pán s kohoutem, žebračky s dětmi pod paží, některé ženy zahalené, většina spíše odhalených, klučík u fontánky, na kterého čeká taťka se dvěma slepicemi, pán s plnovousem k pasu prodávající spodní prádlo. A jak tam tak nad ledovou kávou sleduji ruch ulice, osloví nás z ulice postarší pán. Je čistě ustrojený, ale vypadá chudě. Chybí mu zuby a huhlá na nás něco albánsky. Vůbec nerozumíme. Ukazuje na náš stůl. Napadlo mě, že má žízeň a ukazuje na mou sklenici vody. Tak mu nabízím, jestli ji chce, ale on že ne a ukazuje dál na stůl. Tam už jsou ale jen dvě prázdné plechovky od brava. Pak si všimnu, že pán má v ruce sáček plný těchto plechovek. Když mu přidáme ty dvě naše, chytne se za srdce a s úklonou a úsměvem od nás odchází. Marně vzpomínám, zda jsem v životě viděla vděčnější výraz lidské tváře.

Zbytek prohlídky města trávíme uvnitř hradeb. Vstupujeme vchodem u východní věže, na kterou vystoupáme a užíváme si výhledů na Elbasan.

Poté pokračujeme ke Královské mešitě a ortodoxnímu kostelu sv. Marie. Vůbec jsem nečekala, že v centru Elbasanu najdu za hradbami takovou zajímavou "vesnici"! Opravdu mě to tu baví. Zákoutí zanedbaná a zanedbanější, opravená, k prodeji, s žebračkou, s milenci, zrenovovaná a proměněná v nádhernou restauraci, kde nám dnes bohužel kvůli konání velké svatby kromě pizzy nic neuvaří. Ale každý kout má co říci. A některé zdi mají i písemné vzkazy....