Den léta v Drači

Může se to zdát k nevíře, ale 14. březen je v Albánii "Dnem léta". Jaro si pomalu razí cestu do této sluncem obdarované země, tak proč rovnou neslavit léto. Tirana se věru oblékla do letních šatů, stromy na hlavním bulváru navlékly růžové punčocháče s bílými puntíky a propojily se s těmi na protější straně květinovými náhrdelníky. Párty může začít. Jen aby slunce nezaspalo. Ani náhodou! Oslavy dne léta dostály svému jménu.

Tradiční oslavy probíhají ve městě Elbasan, Tirana Den léta také oslavuje velkolepě. My jsme původně chtěli navštívit Elbasan, ale nakonec jsme se kvůli dětem rozhodli pro klidnější variantu a namířili si to k moři do Drače.

Oslavy léta probíhají v Drači na nábřeží mezi restaurací Splendid a hotelem Kristal. Akci bych stručně popsala jako "přijela k nám pouť". V deset hodin dopoledne je nábřeží plné lidí, proplétáme se davem, na atrakce se stojí fronty a dětem se mezi tolika lidmi nelíbí. Pokračujeme tedy dál po nábřeží až ke kavárně C´est la vie, kde víme, že si dáme v klidu kafe, protože zde mají i dětské hřiště. A tak v závětří s výhledem na moře slavíme léto mimo davy.

Když se po poledni vracíme stejnou cestou zpět, je krásný "letní den", odkládáme mikiny a děti běhají po pláži. Po nábřeží korzují lidé, restaurace se zaplňují. Pár leků si u stánků dnes vydělají prodavači tradičních elbasanských "ballakume", tradičního amerického popcornu i čínských plastových hraček. 

Obědváme v úžasné restauraci Pastarella, kde si dáváme vynikající Caesar salát, grilovanou chobotnici a těstoviny. Z restaurace jsou nádherné výhledy na nábřeží. 

Kolem třetí hodiny se promenáda pomalu vyprazdňuje, a tak se s dětmi ještě vracíme užít si pár atrakcí. V restauraci již sice kluci vypadali na umření, nožičky prý bolí a potíže jim činilo i samotné sezení na židli. Jen co jsme ale dorazili ke kolotočům, únava se rozplynula a skákací hrad jim nalil nový elán do žil. A tak jsme nakonec v Drači strávili celý den plný slunce, mořské atmosféry a pouťové zábavy. A léto může začít!

 

V březnu u moře: Gjiri i Lalezit

Zdá se, že zima v Tiraně definitivně skončila. Zatímco před deseti dny jsme si i ve městě užili dvoudenní sněhovou nadílku, tento týden se nám zde teploty vyšplhaly až k dvacítce. Slunce už má sílu, jak by také ne, když za čtyři dny budou oslavy konce zimy, kterým se zde říká rovnou "Dita a veres" (Den léta). A tak jsme si v sobotu vyrazili na pláž.

Ráno po snídani míříme směr Drač, či spíše do zátoky Gjiri i Lalezit. Cesta přes Tiranu je rychlá, díky obchvatu se jako vždy zasekneme až na obřím kruhovém objezdu Sheshi Shqiponja. A odtud už po dálnici pokračujeme až na sjezd na Maminas. Na dálnici za Shqiponjou zjišťujeme, že zde proběhla výměna všech palem, které tu dálnici dříve lemovaly, za borovice. Téměř to tu nepoznáváme. V zátoce Gjiri i Lalezit parkujeme u pláže Insifa. Je to taková zelená oáza s pěkným dětským hřištěm a restaurací. Kvůli vydatným dešťům z předchozích dnů je hřiště bohužel celé pod vodou, a tak míříme rovnou na pláž.

Na plážích je tu po zimě spousta odpadků. Vydáváme se podél moře jižním směrem a putujeme asi hodinu. Děti pobíhají, malují v písku, sbírají mušličky a hrají si na rybáře - loví v kalužích. Sluníčko krásně hřeje, chladivý vítr od moře s sebou přináší léčivý slaný vzduch. Dojdeme až k rybáři, který straží v moři sítě, poté je vytahuje prázdné ven a přesouvá se na kole po břehu zkoušet štěstí zase kousek dál.

My jsme s kluky zkusili štěstí na kole a odrážedle v neděli v parku u jezera v Tiraně. A octli jsme se v moři, moři lidí. Slunce vytáhlo národ sem, doprava kolabuje, všechna parkoviště jsou plná, policisté uzavírají sjezd z městského okruhu k jezeru. My jsme jedno volné místo k zaparkování našli, ale v parku jsme strávili jen něco málo přes hodinu. Nebylo tam téměř k hnutí a pravděpodobnost, že se nám děti na hřišti ztratí, se věru blížila jistotě.

Únorová sněhová výprava

Valentýnská středa. Ráno vezu děti do školy. Je zase zataženo, nevidíme Dajti, a to je špatné znamení. Ach jo, snad to stihnu, než začne zase pršet. Chci zajet do centra Tirany nafotit Bulvár národních mučedníků, který je nyní valentýnsky vyfiknutý. Zapínám rádio a snad jako předpověď počasí zní právě hit "Shi bie ne Tirane"(V Tiraně prší). První kapky dopadají na přední sklo a zase lije. Vzdávám to, vracím se domů ke krbu.

Povalentýnský čtvrtek. Odpoledne vyzvedávám děti ze školy. Nebe je úplně modré, slunce Tiranu vytápí na 15 stupňů. A nad Tiranou se tyčí bílý vrchol Dajti. O víkendu se tam vydáme, do hor, za sluncem a sněhem, pryč z chřipkového hlavního města.

V sobotu vyrážíme směr Dajti, nejprve do průsmyku na výhled do oblasti za masivem této hory. Máme v úmyslu prozkoumat oblast kolem vesniček Shengjin/Shengjergj, kam víme, že vede pěkná silnice. Zasněžené a ve slunci se třpytící Mali me gropa na nás však zapůsobilo jako magnet, a tak nakonec míříme po čtyřech měsících opět do Děravých hor.

Víme, že nás čeká velmi špatná cesta, nyní ještě pokrytá sněhem. Stopa tu projetá je, pokračujeme dál. Asi po půlhodině jízdy dojíždíme další dvě auta před námi. To jsem tedy velmi ráda, je to hned lepší pocit, když člověk není v této divočině úplně sám. Cesta se stále zhoršuje, auta mají větší a větší potíže. Není se však kde otočit, tak nezbývá, než jet dál. A pak dojíždíme čtvrté auto, které uvízlo ve sněhu. Jak se ukázalo, jednalo se o místní strážce národního parku, kteří zrovna toto dopoledne vyrazili na projížďku do této oblasti a byli úplně prvním vozem, který razil cestu. Z aut číslo dvě a tři vyskákalo po pěti Albáncích, samí mladí chlapi, kteří si vyjeli zadovádět na sníh. Byli vyzbrojeni lopatami, a tak během několika minut proběhla akce vyproštění auta ochránců parku a otočení našeho vozu. Musím konstatovat, že tato mezinárodní spolupráce proběhla ve velmi přátelském duchu a se skvělými výsledky. Lopaty, paže a rady místních mladíků byly k nezaplacení! Scénka to byla opravdu zábavná, a tak v tomto opuštěném kraji přilákala dokonce i jednoho zvířecího diváka.

 

 

S klidem na duši, že máme auto nasměrované na zpáteční cestu a neblokujeme žádné další vozidlo, jsme se vydali po cestě dál pěšky směrem k Děravé hoře. Tedy cestu jsme museli prošlápnout. Sníh už byl dost mokrý a stále více roztával, boty jsme měli úplně promočené. Bylo jasné, že moc daleko se s dětmi nedostaneme. Procházka to byla nakonec asi tříhodinová, úžasná. Každým krokem jsem nasávala čistotu horského vzduchu a sluneční paprsky. Vrátila jsem se nabitá na další deštivé dny, které se hned další den vrátily. Děti se vydováděly na sněhu a v keříku u značky dokonce našly horský poklad. Cestou zpět jsme pak míjeli ještě jednu značku. Byla prostřílená. "Hele, mami. Někdo ten poklad asi hledal tady a měl vztek, že ho nenašel."

 

 

 

   

Lednová "jarní" vycházka na Dajti

Po vánoční návštěvě v Čechách jsme se vrátili do zimní Tirany. Letošní zima je zde mírná. Ráno sledujeme teploměr, zda mrzne či nikoliv. Zatím jsme měli nulu třikrát. Přes den pak většinou svítí slunce a teplota se kolem poledne pohybuje kolem 8-11 stupňů. O víkendech nám zatím vždy pršelo, a když v Tiraně prší, znamená to, že lije jako z konve, a kdo nemusí ven, je radši zalezlý doma. Tento víkend byl v lednu první slunečný, a tak konečně v novém roce přináším první příspěvek z našeho výletu na Dajti.

Vyrážíme kolem desáté hodiny a autem šplháme k horní stanici lanovky. Cestou děláme krátkou zastávku u kongresového paláce. Kupuji lístky na operu Carmen. Úterní premiéra je již bohužel zcela vyprodaná, s lístkem na středeční reprízu za 1000 leků (200 Kč) se vracím k autu a vyrážíme směr Dajti. Žasnu, kolik je zde aut. Pěkné počasí evidentně láká lidi do hor. Či jak později zjišťujeme jen na malé procházky a piknik v lese či kávičku v restauraci. Na cestě kolem Dajti značené červenou značkou jsme totiž jediní.

Stoupáme od horní stanice lanovky kolem bývalé pionýrské základny. V lese již vyrážejí jarní kytičky, slunce svítí a my po chvíli narážíme na úzkou asfaltovou cestičku, po které se vydáváme po vrstevnici vlevo. Procházka jihozápadním svahem Dajti má již úplně jarní atmosféru.

Jakmile se dostaneme na svah severní, teplota klesá a příroda se mění. Jsme trochu jako v ledovém království. Procházíme tunelem ve skále a odkrývají se nám krásné pohledy na krajinu za horou Dajti až na nezapomenutelné zasněžené Malet me gropa. Cesta kousek za tunelem začíná dost klesat, a tak usedáme na skálu a při malé svačině si užíváme výhledů na zdejší hory.

Vracíme se stejnou cestou zpátky. Tento zhruba šestikilometrový výlet nám s dětmi zabral asi tři hodiny. Užili jsme si spoustu legrace s rampouchy a zbytky sněhu a osvěžili se v pusté krajině na dohled hlavního města. Krásná jarní neděle na konci ledna! 

Předvánoční Tirana a novoroční přání

Tak jsme prožili v Albánii již půlrok našich životů a chystáme se na vánoční návštěvu domů do Čech. Dnešní dopoledne trávím rozlučkovou procházkou po Tiraně. Je slunečné počasí, ráno 10 stupňů, odpoledne, pokud slunce vydrží, můžeme mít opět 18 stupňů jako v předchozích dnech. Parkuji v podzemním parkovišti pod hlavním náměstím Sheshi Skenderbej. Toto parkoviště je pro mě velkou záhadou. Za 3 hodiny parkování zde zaplatíte 200 leků (40 korun), jste pohodlně v samém centru Tirany, parkoviště je hlídané, jsou zde toalety, a přesto je neustále poloprázdné. Náměstí je vánočně vyzdobené, dominantou je nyní obří umělý strom. Budova opery a baletu, která se nyní zevnitř rekonstruuje, je zvenčí také v zimním kabátě.

Na náměstí jsou kolotoče a stánky s občerstvením, které jsou v půl deváté ráno ještě téměř všechny zavřené. Nevadí, nepřišla jsem na "čofty" (albánsky se hamburger řekne "čoft", jak mi nedávno vysvětlil náš syn). Ono i to spící náměstí bez víru davů má co říci a dnes, když jsou Skanderbeg na svém koni jaksi upozaděni Santou se soby, mě oslovuje různorodost kulturních vlivů v tomto prostoru. Komunistické paláce, mešita, umělohmotná vánoční výzdoba se Santou, italská architektura, Skanderbeg, mozaika na budově národního muzea. A tak se jdu podívat na Tiranu ještě z výšky z věže Kulla e Sahatit.

Z náměstí se projdu středem Tirany ještě kolem národní galerie se "zapomenutými" sochami na zadním dvorku. Mířím k parku Rinia s kavárnou Taiwan. Na obrubnících kolem parku posedávají pánové. Ten si čte noviny, ti hrají šachy a několik dalších jim přihlíží, ten prodává knížky. Na hlavní silnici se rozsvítila červená pro chodce. Mimo přechod si cestu mezi auty razí babička v černých šatech s bílým šátkem. Auta upozorňuje svou holí, že zrovna přechází. Nikdo na ni netroubí. Avazh avazh, babi přejde a pak se doprava zase rozjede. U Taiwanu začínají tryskat fontánky. Děda se zastaví a pozoruje je.

Těším se domů. Jsem jako tažný pták naruby. Na Vánoce letím za zimou. A hlavně za vámi všemi! A těm z vás, se kterými se během Vánoc doma neuvidím, přeji do nového roku svět plný rozmanitostí a méně strachu z neznámého. Třeba cesty do Albánie se rozhodně bát nemusíte.

Durres

Durres. Druhé největší město v Albánii, přístav a letní letovisko s písečnými plážemi v létě v obležení turistů. Z Tirany je to do Durresu pouhá půlhodinka autem. Konečně jsme se sem po čtyřech měsících v Albánii vydali. Hned na úvod musím přiznat, že ač jsou v Durresu k vidění zajímavá místa, můj celkový dojem z tohoto města byl tak nějak divně "plochý". Durres zkrátka není můj šálek kávy a na letní dovolenou u moře bych toto místo rozhodně nedoporučovala. 

V listopadu jsme Durres navštívili dvakrát. Při první návštěvě jsme si prohlédli zdejší amfiteátr, vyšlápli si na kopec k vile Ahmeta Zoga a prošli se podél pobřeží severně od přístavu. Večeřeli jsme v restauraci Charlie Max Marina, kde dělají opravdu vynikající mořské plody a ryby. Po nezapomenutelném salátu z mořských plodů a grilované chobotnici v úžasné atmosféře této restaurace s výhledem na moře jsme tušili, že tu nejsme naposledy.

Je zatažená sobota, teplota kolem 15 stupňů. Vyrážíme opět do Durresu, chceme prozkoumat pláže jižně od přístavu. Procházka podél moře je pěkná, děti se mohou vyřádit. Hrají si v písku, zkoumají, co všechno vyplavilo moře, občas narazíme i na nějaké průlezky. Pláž se táhne, kam až oko dohlédne. Mezi hotely lemujícími plážovou promenádu jsou sem tam stavení stlučená z čeho si jen lze představit a s dírami ve střeše překrytými igelity zatíženými kameny.

Míříme do Charlie Max Mariny. Je tu úplně plno, máme čekat minimálně půl hodiny. A tak jedeme zpátky do Tirany. Nasedneme do auta a začíná pršet. A prší celé odpoledne a celý večer. Copak asi lidé z chatrčí u pláže. Snad igelity na střeše drží.