středa 18. října 2017

Posezónní Saranda

Ohledně letoviska Sarandy jsem neměla žádná velká očekávání, zvolili jsme ho pro letošní dovolenou coby dobrý výchozí bod pro výlety do okolí. A jak to tak bývá, zažila jsem tu jednu z nejkrásnějších dovolených vůbec. V polovině října je v Sarandě léto s příjemnými 25 stupni. Místní obyvatelé již ale nosí dlouhé košile, svetry, ba i bundy, zahlédla jsem i ženu na motorce v zimní bundě s kožíškem. Na některých plážích jsou ještě slunečníky, lehátka již jen výjimečně. Ono také pro koho, když místní již oblékají zimní šatník a po našem příjezdu se zde rapidně zvýšil počet turistů na čtyři (trošku přeháním, ale opravdu jen trošku).
Sranda v Sarandě začala po našem příjezdu. Měli jsme doporučené dva hotely. Hotel Mucobega na západním konci Sarandy s přilehlou pláží v zátoce vypadal pěkně, ale odradilo nás okolí, kde byl k vidění jen hřbitov a další rozestavěné hotely. Druhý tip, hotel Barracuda, byl již po sezóně zavřený. Nevadí, je tu jeden hotel vedle druhého, vybereme si další. A jeden vedle druhého zavřený. Končíme v místním íčku (to je ještě otevřené, uf). Dávají tip na tři hotely. Andon Lapa je zavřený. Jsme jak mimozemšťané. Copak nikdo nejezdí v říjnu do Sarandy? A pak jsme ho objevili, menší rodinný hotel Apollón. Bude otevřený do listopadu, tedy pokud budou mít hosty. Vládne oboustranná spokojenost, že jsme se našli. Máme krásný pokoj s výhledem na moře a ostrov Korfu. Pláž je při západu slunce naše, výborně tu vaří a jejich rakije je prý luxusní.

První den trávíme průzkumem pobřeží Sarandy. Vydáváme se od hotelu Apollón po plážích směrem k hlavnímu přístavu a potom dále podél moře až k hotelu Grand. Je tu dost prázdno, u moře více místních rybářů nežli opalujících se turistů. Zmrzlina už se téměř nedá sehnat. Klasická letní atmosféra pláží je zkrátka pryč, procházka se zastávkou na pizzu je ale úžasná. Děti se mohou divoce rozeběhnout a užít si vrhání kamínků do moře, vyplaší leda tak pár racků.
V dalších dnech objevujeme okolí Sarandy. Vyrážíme na dva kopce nad Sarandou. Na prvním stojí zbytky monastýru 40 svatých, na druhém hrad Lekuresi, ve kterém je stylová restaurace. Z obou míst jsou krásné výhledy na Sarandu, ostrov Korfu, Butrintské jezero, Finiq a průsmyk Muzine.
Nádherný je výlet do vesničky Finiq, respektive na kopec nad touto vesničkou se zbytky starověkého městečka Foinike. Většina areálu je pěkně upravená včetně cestiček a informačních tabulí. Pokladna už byla v polovině října zavřená. Nádherné je divadlo z pol. 3. století př. n. l. Opevnění na východní straně kopce je doslova ohromující. Jedinečnost areálu je i v kruhovém výhledu do kraje, krásně vidíme místa, která jsme již dříve navštívili. Kopec je také poset značným množstvím bunkrů z komunistické éry, ty na východní straně propojené chodbami je možné projít a prohlédnout i zevnitř. Na kopci jsme strávili dvě hodiny, potkali jsme se tu jen s jednou další rodinou.
Abych ale nepopisovala jen krásy přírodní či historické, přidávám na závěr dnešního blogu také jednu lidskou, kterou jsem zažila v této převážně muslimské a veskrze velmi chudé zemi. Opalujeme se na pláži před hotelem. Kluci sice občas do vody vlezou, mně už se do té ledovky nechce, tak se vyhřívám na lehátku a pozoruji stařičkého rybáře ve svetru, kterak se od rána pokouší ulovit nějakou rybku. Chytá jen malé, vlasec drží jen tak v ruce, ale nic nechytí. Vtom přichází na naši pláž další dvě osoby, děda s malým chlapcem. Vypadají tak běžně, chudě. Děda má v levé ruce cigaretu, pravou drží chlapečka. Kluk si nese svačinku - granátové jablko. Děda se rozhlíží po pláži, půjde za rybářem, ale vidí i nás, pozdravíme se. Odvracím pohled zpátky k moři, když mi někdo klepe na rameno. Děda rozpůlil granátové jablko, svému vnoučkovi nechal půlku, tu druhou dává mně pro naše děti. Zamával a odešel. Chvíli poseděli u dědy rybáře, potom pokračovali ruku v ruce dál podél pobřeží. Vylupuji klukům granátky, které jako by se mi v dlani měnily v ty české, třebenické.            

Jižní Albánie mi padla do (modrého) oka

Z Ďirokastry můžete dojet do Sarandy autem za hodinu, ale také vám tento přesun může zabrat jako nám téměř celý den. Cestou totiž můžete navštívit spoustu zajímavých míst. Z Ďirokastry jedeme silnicí směrem na Jogurcat. Dvojjazyčné dopravní značení v albánštině a řečtině nás láká k návštěvě místních albánsko-řeckých vesniček, kostelíků, monastýrů či archeologických areálů. Sjíždíme do vesnice Sofratikë, odkud úzkou cestou zajedeme k ruinám divadla v areálu Hadrianopolis. Jsme tu úplně sami.   
Z vesničky Jogurcat stoupáme do průsmyku Muzinë, cestou se otevírají nádherné pohledy zpět do údolí řeky Drino. Cesta, kterou sjíždíme na druhé straně hory, je dost klikatá, ještě že budeme brzy zastavovat. Děláme delší přestávku u Modrého oka (Syri i kaltër), sytě modrého pramene ze kterého vyvěrá voda neskutečnou silou. Je krásné dívat se z vyhlídky shora přírodě rovnou do očí. Krásné je "oko" samo o sobě, ještě krásnější s okolním hájem. Místo působí opravdu uklidňujícím dojmem. Myšlenky o magičnosti pramene mi náhle naruší zvolání jedné z turistek: "It´s magical!" doplněné o poznatek, že když hodíte do pramene kámen, vrátí se zpět na hladinu. A pak to začalo, turisté vrhají kameny do pramene, přičemž se snaží překonat sílu této vyvěračky. Klid a magičnost místa jsou fuč. Je na čase jít do háje.
Od Modrého oka se vracíme zpět na cestu do Sarandy a zastavíme už jen krátce ve vesničce Mesopotam, abychom si prohlédli místní monastýr. Opravuje se, dovnitř se nesmí, procházíme se v zahradě kolem. Potom už se přesouváme k moři do Sarandy. Cestou by bylo možné navštívit ještě jeden archeologický areál u vesničky Finiq, ale tento výlet odkládáme na některý z následujících dnů.

úterý 17. října 2017

Pod bílou střechou v Ďirokastře

Blíží se polovina října a děti mají podzimní prázdniny. Vyrážíme na dovolenou na jih Albánie. Většinu cesty nám prší, ale když dojedeme do údolí řeky Drino, mraky se začnou rozestupovat a nám se odkryje nekonečná nádhera tohoto hornatého koutu Albánie. Po třech hodinách jízdy z Tirany jsme tu, šplháme se autem kamennými uličkami vzhůru městem bílých střech, jsme v Ďirokastře.
V Ďirokastře je několik hotelů, ale my bydlíme v tradičním soukromém domku ve středu starého města. Tip na toto ubytování jsem dostala od své albánské kamarádky Elly. A stálo to za to! Pohodlí takového noclehu sice se zázemím hotelu nelze srovnávat, zato vám ale přinese neopakovatelný zážitek a pravou atmosféru kamenného města. Ráno ochutnáte typickou snídani, tedy "horský" čaj s domácím medem z vesničky v horách, vajíčka, čerstvý sýr, domácí třešňovou a fíkovou marmeládu. A protože je po ránu venku již chladno, sedíte u snídaně doma v obýváku majitelů domku. Pak se jdete chvíli vyhřát na terásku domku, ze které jsou výhledy na střechy sousedních domů a vrcholky kopců tyčících se nad údolím. Sledujete domorodce, jak vystrkují peřiny z oken a nasávají do svých příbytků teplo slunečních paprsků. Ďirokastra je vystavěná na severovýchodním svahu, je to město stínů a v polovině října je tu už opravdu chladno.
Sobotní odpoledne trávíme prohlídkou hradu, obří pevnosti strategického významu tyčící se na skále po mnoho staletí. V tom minulém zde bylo i vězení. V jihozápadní části hradu objevujeme bektášskou hrobku, procházíme chodbou osvětlenou energií ze solárních panelů a vcházíme do severovýchodní části hradu s výhledy na okolí. Připadáte si z hradeb velkolepí oproti vesničkám v údolí, ale okolní vrcholy vám tak nějak připomínají, že ta vaše velkolepost má své meze.
Scházíme do podhradí. U parkoviště sedí dvě babky, jedna prodává bylinky z hor, druhá háčkované a vyšívané dečky. Jednu si koupím na památku. V ulici pod hradem pak vcházíme do kamenictví. Starý kameník tam vytesává obrázky do kamenných desek. Tady si suvenýry vybírají kluci. A je čas na večeři. Hned vedle kamenictví je tradiční restaurace Odaja. Vcházíme do prvního patra, jsme první hosté, a tak máme úplně pro sebe celý salónek. Plněné papriky, rýžové koule, imam bajalldi, rakije, korča a ta atmosféra...
Po jídle procházíme uličkou s tržnicí k náměstí s hotely, kde se zrovna chystá nějaká večerní muzika. V Ďirokastře totiž zrovna probíhají svátky folklóru Argjiro Fest. Blíží se večer, táhnu děti ještě na procházku k domu Ismaila Kadareho a do uličky Varosh. A pak se vracíme do našeho domku. Okny dost táhne, vycpáváme je polštáři, topíme klimatizací. Před spaním si ještě čtu Kadareho "The Fall of the Stone City", jsem opět v uličce Varosh a ve vězení v hradu.

Druhý den po snídani prochází naší ulicí průvod folklórních souborů z Albánie, Kosova, Chorvatska, Bulharska, Itálie a Řecka. Stojím na kraji cesty vedle dvou albánských babiček. Přehlídka barevných krojů jim zjevně vnesla jiskru do nového dne. Mávají, volají, posílají polibky, potom jedna chytne radostí za ruku i mě.
Po tomto kulturním zážitku vyrážíme trochu do hor. Kousek za Ďirokastrou se dochoval kousek akvaduktu, který nechal vybudovat Ali Paša Tepelenský pro zásobování hradu. Je to moc pěkná procházka "vesnickým" okrajem Ďirokastry, potkáváme zde dva chlapíky s puškami a psy se zvonky na krku, překonáme skládku odpadků a pak už se nám v údolí odkryje pohled na kamenný most. Jdeme až k němu, v údolí je nádherně teplíčko, poprvé od příjezdu do Ďirokastry odkládáme mikiny.
Na oběd vyjedeme autem na kopec nad Ďirokastrou do restaurace Kerculla. Zde si dáváme opět výborný oběd, kluci vyrážejí na průzkum okolí restaurace, ale já si posedím na terase. Užívám si výhledů a vůbec mi nevadí, že mi číšník ne a ne donést objednaný dezert "oshaf", místní specialitu ze sušených fíků a ovčího mléka, alespoň mám alibi chvíli si odpočinout. Ale když mi ho pak donese, je tu ještě lépe, alespoň dokud nepřiběhnou kluci a nesní mi ho.
Z restaurace sjedeme dolů na prohlídku domu Zekate vybudovaného na počátku 19. století. Jsme tu jediní návštěvníci, a tak máme to štěstí, že tento neuvěřitelný dům, vlastně dvě věže s velkým klenutým průčelím, patří chvilku jen nám. Zatímco kluci hledají, kde byl v domu záchod, kochám se velkým pokojem s krbem, dřevěným stropem a malbami květin na stěnách. Z balkónu jsou opět nádherné výhledy do celého okolí.
Nedaleko Ďirokastry u vesničky Saraqinisht se nachází pozůstatky antického města Antigoneia. Zajímavá je už cesta místními vesnicemi. Mezi vesničkou Arshi Lengo a Asim Zeneli jsou dva bunkry. Jeden z nich je očividně obydlen. Na "střeše" má nádrž na vodu a lze si všimnout i jistého vybavení vnitřku. Když chybí střecha nad hlavou, je i bunkr dobrý. Ve vesnici kopají kluci do míče. Z krajnice je pozoruje klučina s ovázanou hlavou, za ním jednoduchá budova, bílá, vypadá jako trafika nebo přinejlepším nějaký základní obchod, ale má nápis "ambulance". Tu chybí kus silnice, utrhla se i se svahem, osobní auta naštěstí mohou jet hlínou. Za vesnicí Krine je u silnice pěkný kostelík, a potom už je to jen kousek k odbočce na velké parkoviště, kde bude toto odpoledne díky našemu vozu alespoň jedno obsazené místo. Areál Antigoneia je dost rozlehlý, trávíme tu dvě hodiny a za celou dobu potkáváme jen tři cyklisty. Je to nádherná procházka úžasnou přírodou mezi zbytky dávného města zničeného ve 2. století př. n. l. Slunce klesá k obzoru, Antigoneia má zlatavou barvu a my se vracíme zpátky do Ďirokastry. Usínáme pod bílou střechou, přikrytí vším, co je k mání. Ráno po snídani odjíždíme z tohoto kamenného města do slunné Sarandy. Kromě rýmy si odvážím velký zážitek, takový těžký, kamenný, ale zároveň vybroušený a nezapomenutelný, přesně jako výrobky kameníka pod hradem. 
     
    

pondělí 2. října 2017

Výlet na Petrelu

V sobotu jsme se konečně vydali na zříceninu hradu Petrela, kterou máme coby kamenem dohodil. Věž a ostatní ruiny se tyčí na vrcholu kopce nad údolím řeky Erzen, takže je vidět už z dálky.
Očekávala jsem náročný výšlap do kopce, ale nakonec se ukázalo, že z parkoviště ve vesnici Petrela vede až ke hradu krásná cesta a je to opravdu jen kousíček, i když samozřejmě do kopce. Procházíme branou, před kterou se zrovna fotí nevěsta se ženichem, a pokračujeme dál cestou k hradu. Kluci poskakují přes kameny, ale občas i zpomalí a dívají se s námi do krajiny. Výhledy z Petrely jsou velkolepé. Vidíme Tiranu, Dajti, údolí Erzenu, čtvrť kde bydlíme, a pak náš tříletý "kamzík" mezi poskoky zvolá: "Támhle je TEG!". Poznal nákupní centrum, kde si kupuje bonbónky...
Před vstupem do samotného hradu odpočívá koník, dle ústroje nejspíš zásobovač místní restaurace. Je krásné počasí, 25 stupňů, dáváme si oběd a užíváme sluníčka. Po obědě se vracíme stejnou cestou dolů k autu. Ve vesnici se chvíli zdržíme na parkovišti. Zrovna prochází pasáček s kravami a oslíkem. Kluci pak ještě pozorují slepice a kohouta. Všechno zvířectvo volně pobíhá po vesnici. Albánie je pro malé děti jako jedna velká farma, pořád mají co pozorovat.