Mrizi i Zanave - agroturistika v oblasti Lezhe

Při zpáteční cestě ze Shkodry do Tirany jsme ve vesničce Fishte v oblasti Lezhe díky doporučení zavítali do "slowfoodové" restaurace Mrizi i Zanave. V Albánii je prostě všechno, a tak v této dědině, do které by nás jinak nikdy nenapadlo z hlavní silnice sjet, najdete opravdu výtečnou restauraci připravující pokrmy výhradně z produkce místních zemědělců, která se pyšní označeními "Agroturizem" a "Slow food".

Pokud jako my cestujete s dětmi, je to věru skvělá příležitost přerušit cestu a zajet si na venkov. Na farmě je velká restaurace a příjemné venkovního posezení. Děti se mohou svézt vláčkem kolem farmy, a pokud je omrzí dětské hřiště či pozorování zvířectva, můžou si hrát v přilehlém lesíku. Vládne tu naprostá pohoda, jídla servírují vynikající. Strávili jsme zde tři hodiny, dětem se tu moc líbilo a my jsme si výborně odpočinuli. Přestože byla restaurace narvaná lidmi a ze začátku to vypadalo, že bez rezervace snad pro nás ani nebude stůl, obsluha byla rychlá a milá. A jak už to v Albánii bývá, ani takovýto tříhodinový kulinářský zážitek pro celou rodinu na biofarmě vás finančně nezruinuje. My jsme za 1000 leků na osobu (200 Kč) ani nedokázali vše sníst.    

http://www.mrizizanave.al/

Shkodra - víkend ve městě bicyklů

Vyrážíme na sever, další jarní víkend strávíme ve městě Skadar/Shkodra. Po dvouhodinové cestě autem z Tirany jsme tu, vjíždíme do města tří řek, severoalbánské kulturní metropole na břehu Skadarského jezera, jsme ve Shkodře. Na kopci nad městem se tyčí impozantní hrad Rozafa. Průzkum Shkodry zahajujeme v sobotu dopoledne právě zde, v hradu skrývajícím dle legendy ve svých pevných zdech oběť ženy, jejíž jméno nese.

V jistém ohledu máme štěstí, že nás děti o víkendu nenechají dospat. Na Rozafě jsme tak jedni z prvních návštěvníků a máme tento hrad téměř jen pro sebe. Tedy dokud nedorazí školní výlety a prostor nevyplní rej dětí. Procházíme jednotlivá nádvoří. Rozafa teď na jaře doslova kvete. Žlutě. Je nádherná. Výhledy z hradeb nám částečně zahaluje opar, ale i tak je to zážitek. Na třetím nádvoří procházím zdejší muzeum a pak ještě řešíme s partou albánských kluků záhadu pěti hadů. Kluci jeden po druhém lezou do tajného východu z hradu a s jekotem vylézají zpět. Je tam prý pět hadů. Já se přesvědčit nejdu, nemám hady ráda.

V areálu hradu je i jedna kavárna/restaurace, my ale s dětmi sjíždíme pod kopec do restaurace Shqiponja na břehu řeky Drini. Je tu velké dětské hřiště a pěkné výhledy na řeku. Taky tu mají minizoo. "Mini" v názvu se bohužel vztahuje i na velikost klecí. V Albánii se životní podmínky zvířat v zajetí neřeší. Dvě orlice, symbol národa, se v klícce moc neproletí, rys odchycený v albánských Alpách jen leží a sní o tom, jak se kdysi proháněl v horách, o medvědech v protějším rohu nemluvě. Jdu raději zpět ke stolu. Posezení u kávy je v Albánii neodmyslitelná součást každodenního života, a nám nedělá problém tuto místní tradici přijmout za svou. A tak u šálku kapučína s výhledem na řeku i na hrad na kopci nasávám atmosféru Shkodry. Líbí se mi ty její řeky - Kir, Drini, Buna. Jsou velké, relativně čisté. Rybáři tu u cest prodávají kapry a další ryby.

My se na oběd vydáváme do oblasti Shiroke/Zogaj na břehu Skadarského jezera. Po přejetí nového mostu přes Bunu projíždíme velmi chudou částí města. Zrovna tu probíhá praní prádla a jeho sušení na plotě u silnice. Nuzný život zdejší komunity mi opět připomene rysa v minizoo. Tato klec není z drátů, ale z chudoby. A rysovi alespoň někdo do klece přinese jídlo.

Po projetí zatáčky se dostáváme na břeh Skadarského jezera lemovaný bary a restauracemi. Silnice se zužuje, ale pokračuje dál podél jezera až do osady Zogaj. Je tu krásná příroda, klid. Kousek před vesničkou Zogaj se nachází restaurace B7, opravdu nádherné místo s vynikající kuchyní, kde si dáváme místní specialitu - zapečeného kapra. Delikatesa.

Vracíme se do centra Shkodry a jdeme na procházku na pěší zónu. Od náměstí Matky Terezy procházíme kolem nové mešity ulicemi Kole Idromeno a Gjuhadol ke katolické katedrále a zpět. Je to krásná část Shkodry s renovovanými budovami z osmanské éry, s kavárnami a restauracemi, kde se nachází i muzeem fotografie Marubi. Shkodra je město kol, množství cyklistů v ulicích dodává městu naprosto jedinečný, nezapomenutelný ráz. A auta zde v porovnání s Tiranou o poznání častěji dávají přednost chodcům a cyklistům, dokonce i mimo přechody. Pěší zóna je uklizená, občas ale i tady lze, zejména v postranních uličkách, nalézt ruiny domů, které slouží jako skládky. Jdete kolem rozpadlého domu, na němž je přibitý zákaz odhazování odpadků. Cedule je doprovázena dostatkem popelnic, leč nedostatkem lidské vůle. 

Z pěší zóny se vydáváme na večeři zpět do našeho hotelu, který je zcela výjimečným místem. Oáza albánské hrdosti servírovaná turistům ve vytříbeném stylu. Tradita Geg & Tosk. V rekonstruovaném domě ze 17. století se skrývá hotel zařízený dle albánských tradic, zdejší restaurace připravuje a servíruje tradiční pokrmy. Dům je vlastně muzeem, v němž se ovšem luxusně bydlí a výtečně jí. Pro majitele je Tradita vyjádřením jejich lásky k rodné zemi. Nezbývá než jejich domovině popřát co nejvíce takových vlastenců.  

V neděli zakončujeme po vynikající snídani v Traditě návštěvu Shkodry prohlídkou muzea fotografie Marubi. Trávím zde asi hodinu. Muzeum je velmi pěkné, kromě fotografií zachycujících historické události jsou zde k vidění zejména portréty obyčejných i vážených osob ze Shkodry a dalších oblastí severní Albánie. Když vycházím z muzea, jsem ještě natolik myšlenkami mezi těmito černobílými obrazy, že mě na pěší zóně málem přejede kolo.

Před odjezdem do Tirany ještě míříme ze Shkodry zhruba 7 km severovýchodně podél řeky Kir k nejstaršímu osmanskému mostu v Albánii "Ura e Mesit". Dojem z tohoto místa bohužel výrazně kazí odpadky podél toku řeky Kir, na které je z mostu výhled.

Ze Shkodry odjíždím jako obvykle plná albánských dojmů. Shkodra je pro mě městem bicyklů, jedinečných kulinářských zážitků, fotografií, Rozafy a Tradity. Rozhodně toto město a jeho okolí stojí za další návštěvy. Skadarské jezero bude lákadlem v teplejších měsících. Ale příště jízdní kola s sebou!

Jeskyně Pellumbas

Půlhodiny cesty autem z Tirany směrem na Elbasan se nachází vesnička Pellumbas, odkud se můžete vydat na krásný výlet ke stejnojmenné jeskyni. Vybaveni baterkami se vydáváme za nedělním dobrodružstvím. Kluci jsou nadšení již v samotné vesnici - pozorují drůbež, ovce, oslíka, dokonce objeví i želvu. K jeskyni se lze z vesnice vydat dvěma stezkami: "jeskynní" a "říční". My se vydáváme tou horní "jeskynní".

Stezka je značená, upravená, i když vybavení jako lavičky nebo zábradlí je již značně zchátralé či mu zcela chybí jeho dřevěné části. V úvodu stezky jsou krásné výhledy na vesničku Pellumbas a do dáli na Tiranu, později vcházíme hlouběji do údolí s úžasnými výhledy na říčku Erzen.

U vchodu do jeskyně nasazujeme mikiny a čelovky a jdeme na průzkum. Čelovka je zde nutná, v jeskyni samozřejmě žádné osvětlení není, zato je tam na zemi jedna dost obří jáma, do které bych potmě zahučet nechtěla. Byla naštěstí označená výstražným trojúhelníkem. Jeskyně je zajímavá, bohužel je dost kluzká a mladší syn se bojí, tak hlouběji nepokračujeme. Chvíli po nás přichází k jeskyni skupinka albánských mladíků. Nesou si v igelitkách coca-colu a další výbavu na piknik. Hned je tu veselo. Jdou piknikovat dovnitř do jeskyně, to mě trochu udivuje, přece jen je tam trochu zima. My se občerstvíme na lavičce před jeskyní a rozhodneme se, že na zpáteční cestu vyzkoušíme "říční" stezku.

Od jeskyně se tedy musíme dostat dolů k řece. To je poměrně náročný sešup dolů, během něhož slyším, jak Albánci už lezou z jeskyně ven. Piknik na slunci je piknik na slunci. My se lopotíme dolů a u řeky se setkáváme s dalšími dvěma skupinkami turistů. Dotazujeme se, zda je "říční" stezka schůdná s dětmi. Bez váhání odpoví, že ano. A tak jdeme po proudu dál. Stezka je to opravdu krásná, ale rozhodně ji nedoporučuji nikomu s malými dětmi. Jsou tam mokré kluzké skalnaté úseky, samotné dítě bez pomoci dospělého nemá šanci tuto stezku zvládnout. My jsme dobrodruzi, ale příště už bychom se s dětmi vraceli určitě horní "jeskynní" stezkou. Závěrečný úsek "říční" stezky, kdy už se cesta odpojuje od řeky a míří zpět do vesničky, je již snadný, ale rovněž nádherný. Procházka rozkvetlou jarní přírodou vlévá do těla i duše svěží sílu.

Berat z ptačí perspektivy

Třetí, závěrečný den v Beratu trávíme výstupem na kopec Gorice, na který jsme měli tak krásný výhled z našeho balkónu.  Přejdeme most a procházíme čtvrtí Gorice. Po ránu je protější Mangalem nádherně plný slunce.

Stezka nahoru vede od mostu Ura e Gorices. Jdeme tudy my a pasáček s kozami. Ty mu utíkají do svahu nahoru i dolů, rve se za nimi houštinami a nahání je zpět na cestu. Ten z nás asi radost nemá. Kozy se nás totiž bojí, a o to více se mu rozbíhají.

Les je plný koz a ovcí, je tu i několik hlídacích psů, tři pasáci a my. Jeden z pastevců se nám snaží být nápomocen, mám pocit, že má obavy, aby naše děti tento výstup zvládly. Je to samé avazh, avazh, ukazuje ustaraně na špinavé kalhoty staršího syna, jako by to byly první špinavé kalhoty, které kdy viděl. Ukazuje nám, kudy máme jít lesem ke zbytkům hradu a anténě, ale my se nadále držíme cesty. On tedy vyjde svou zkratkou, abychom se po čtvrt hodině znovu sešli na vrcholu kopce. To už jsou tam na nás dva. Hlavní důvod, proč nás takto doprovázeli, byl ten, že měli nahoře na kopci stádo a hlídací psy. Nakonec nám i řekli, ať na samotný vrchol kvůli psům raději nechodíme. Nevadí, psy obcházíme a užíváme si vyhlídky z opačného konce. Berat jako na dlani, vidíte odsud všechno. Na hrad se díváte z výšky. Nádhera.

Jdeme stezkou dál, za chvíli nás čeká klesání z kopce dolů. Mísí se ve mně dojmy posledních dnů. Architektonické a přírodní půvaby, chudoba a nápomocnost místních lidí, ale i špína, bída a splín. Kdypak se podaří, aby byl skvost této země vnímaný z ptačí perspektivy doplněn i solidním žitím a čistotou z perspektivy mravenčí? Otáčím se. Odpovídá mi snad hora Shpirag? Tento vrásčitý vrch je asi dost zatrpklý svým vzhledem, a tak chce vrásky na čelech prohloubit i místním lidem. V dobách komunismu připomínal zdejším obyvatelům tehdejší realitu sloganem "ENVER". Vrásky hoře zůstaly, slogan se změnil. Otázkou je, co tím svým "NEVER" chce říci lidem nyní.

Po obědě v restauraci Castle park, kde se kluci vyřádili na hřišti a všichni jsme si pochutnali na výborném obědě, se vracíme do Tirany. Cestou se ještě zastavujeme v obci Ura Vajgurore v rodinném vinařství Čobo. Vinařství má v této rodině již dlouhou tradici přerušenou komunistickým režimem. Nyní vinařství produkuje dva druhy bílého vína, čtyři druhy červeného vína a rakiji. Ročně 100 tisíc lahví. Parkujeme u vinařství, na zahrádce u stolů právě probíhá ochutnávka vín. Ujímá se nás slečna, která nám nabízí prohlídku vinařství a vede nás do prodejny vín. Jsem tu nadšená. Pro mě je toto vinařství symbolem albánské naděje - místní tradice, šetrná práce rodiny na zdejší půdě, otevřenost a pohostinnost vůči návštěvníkům. Doufám, Shpiragu, že pravdu nemáš!